Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

9 C 191/2024

Soud: Okresní soud ve Frýdku-MístkuDatum rozhodnutí: 15. 11. 2024Č. j.: 9 C 191/2024-17Samosoudkyně: Mgr. Eva HankováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 12. 2. 2025Předmět řízení: O zaplacení 34 583 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSFM:2024:9.C.191.2024.1
smlouva o zápůjčcesmlouva o úvěruinsolvencenarovnáníbezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (32) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 849 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 715 Kč s úrokem ve výši 27,28 % ročně z částky 28 564 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 28 564 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 564 Kč od [datum] do zaplacení, částku 2 326 Kč, částku 400 Kč, částku ve výši 1 996 Kč, částku 1 297 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 417 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 583 Kč představující nesplacený úvěr s příslušenstvím a smluvní pokuty dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], který spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum]. Na podkladě citované smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla na jeho účet a částku 2 500 Kč si ponechala jako poplatek za zprostředkování úvěru (provizi), oproti závazku žalovaného tuto částku vrátit spolu s úrokem, a to v celkové výši 46 000 Kč, které uhradí v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil řádně a dostal se do prodlení, přičemž žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. V současné době žalovaný dluží žalobkyni částku 28 564 Kč na jistině a 2 326 Kč na úrocích a dále žalobkyně požaduje úrok 21,28 % ročně z dlužné jistiny 28 564 Kč od [datum] do [datum], úrok 14,75 % ročně z částky 28 564 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 564 Kč od [datum] do zaplacení. Vzhledem k prodlení žalovaného požaduje žalobkyně rovněž částku 400 Kč jako vynaložené náklady na 4 upomínky po 100 Kč, částku 2 326 Kč představující dluh na úrocích, jakož i smluvní pokutu za opožděné splátky ve výši 1 996 Kč (4krát 499 Kč za každou splátku) a rovněž jí vznikl nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a smluvní pokutu 0,1 % denně z neuhrazených splátek, kdy doposud se jedná o částku 1 297 Kč (z částky 30 890 Kč za dobu od [datum] do [datum]). Žalobkyně zaslala dne [datum] žalovanému výzvu k úhradě dluhu před podáním žaloby, ale žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

3. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud považoval za věrohodné, když v průběhu řízení nebyla namítána jejich nepravost či nesprávnost, učinil soud tato skutková zjištění:

4. Z listiny nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný tímto požádal žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 30 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni celkem částku 46 000 Kč v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Provize byla ujednána na částku 2 500 Kč, zápůjční úrokovou sazbu si strany ujednaly na 27,28 % ročně. Pokud se týká údajů žalovaného, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že byl rozvedený, bydlel v podnájmu, neměl žádnou vyživovací povinnost a na splátky dalších úvěru hradí měsíčně 0 Kč, na bydlení dává 6 900 Kč a jeho příjem činí 27 000 Kč s tím, že celá domácnost má příjmy 35 873 Kč.

5. Z potvrzení o provedené transakci bylo prokázáno, že žalovaný ze svého účtu zaslal žalobkyni dne [datum] 1 Kč. Tato okolnost navázala na e-mail zaslaný žalobkyní žalovanému s pokynem, že pokud souhlasí se smlouvou, podepíše jí zasláním uvedené 1 Kč na účet žalobkyně.

6. Z potvrzení o provedení transakce dále vyplývá, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného, ze kterého došla 1 Kč, částku 27 500 Kč dne [datum].

7. Z výpisu z CEE a REPI soud zjistil, že k žalovanému zde nebyl nalezen žádný záznam, stejně tak žádný záznam není z Výstupu z insolvenčního rejstříku.

8. Z písemného záznamu o posouzení úvěruschopnosti zákazníka, který vypracovala žalobkyně, vyplývá, že žalovaný označil příjmy 27 000 Kč plus 8 873 Kč invalidní důchod, a uvedl výdaje na bydlení ve výši 6 900 Kč. Ze zápisu dále vyplývá, že žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnost. Dále jsou v zápise rozepsána statistická data a údaje o životním minimu a nezabavitelné částce.

9. Z potvrzení o provedené transakci vystavené [právnická osoba]. vyplývá, že žalovaný uhradil dne [datum] částku 7 600Kč s popisem „nájem“.

10. Čestným prohlášením o závazcích spotřebitele nebylo prokázáno ničeho, když na listině chybí podpis žalovaného.

11. Z výplatní pásky za březen [rok] soud zjistil, že žalovaný měl čistý příjem 25 386 Kč, v dubnu [rok] měl čistý příjem 24 270 Kč a v květnu [částka].

12. Z listiny nazvané Bonita smlouvy soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil celkem 3 651 Kč. Poslední platbu žalovaný provedl dne [datum].

13. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ze shora citované smlouvy, a to ve lhůtě 10 dnů od odeslání této upomínky. Dle připojeného podacího lístku byla upomínka odeslána dne [datum].

14. Z takto předložených důkazů soud již ničeho dalšího nezjišťoval, a to pro níže rozvedený právní závěr. Všechny shora uvedené důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.

15. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] poskytla žalobkyně na žádost žalovaného, žalovanému převodem finanční prostředky, konkrétně částku 27 500 Kč, když sice žalovaný zažádal o 30 000Kč, nicméně částka 2 500 Kč představovala provizi zprostředkovatele této dohody a do dispozice žalovaného se vůbec nedostala. Žalovaný se zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 46 000 Kč. Před sjednáním dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet dohodnuté splátky tak, že jednak vycházela z prohlášení, které žalovaný uvedl v dohodě, tedy, že je rozvedený, bydlí v podnájmu, nemá vyživovací povinnost a nehradí žádné splátky, jeho příjem činí 27 000 Kč, celkově domácnost má příjem 35 873 Kč a že na bydlení vynakládá částku 6 900 Kč. Příjmy žalovaného si žalobkyně ověřila ze tří výplatních pásek, které dokládají pravdivost uváděné částky. Žalovaný neměl záznam v CEE, REPI ani nebyl v insolvenci. U nákladů na bydlení žalobkyně vycházela, kromě jednoho připojeného výpisu transakcí, dle kterého žalovaný uhradil na nájem 7600 Kč, i z normativních nákladů na bydlení pro nájemní bydlení. Žalobkyně také zohlednila výši existenčního a životního minima na jednotlivce. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 3 651 Kč a naposledy žalobkyni zaplatil dne [datum]. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody dopisem, který dala do poštovní přepravy dne [datum].

16. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému na jeho žádost vyslovenou ve smlouvě poskytnuty prostředky ve výši 27 500 Kč (částka 2 500 Kč byla provize, kterou žalovaný neobdržel). Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky půjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

21. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

22. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, žalobkyně tyto ověřovala z výplatních pásek, které soudu i předložila a lze konstatovat, že žalobkyně si v tomto směru počínala řádně. Shodné však nelze uvést o výdajích žalovaného. Ačkoliv žalobkyně nabídla soudu seznam statistických údajů, tak soud nemá za to, že takový postup je dostatečný, a to v kombinaci s pouze jednou platbou na nájem ve výši, která ani neodpovídá tomu, co žalovaný tvrdil žalobkyni. Žalobkyně měla ověřovat reálné výdaje žalovaného, navíc za situace, kdy žalovaný očividně disponoval běžným účtem, na který mu žalobkyně jednak zaslala finanční prostředky a jednak z něj žalovaný uhradil tzv. verifikační platbu. Nebylo proto nic snazšího, než si od žalovaného vyžádat výpis z účtu za dostatečně dlouhé období předcházející žádosti o úvěr a analyzovat jeho běžné výdaje. Nedostatek posouzení úvěruschopnosti je pak odražena i v tom, že žalovaný na svůj závazek uhradil pouze 3 651 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

23. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně prokázala plnění žalovanému v částce 27 500 Kč. Žalovaný jí vrátil 3 651 Kč, pročež žalobkyni stále dluží částku 23 849 Kč. Vzhledem ke neplatnosti podkladové smlouvy nemá žalobkyně nárok na zaplacení sjednaných úroků, poplatků a smluvní pokuty. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160. Jelikož žalovaný dle provedeného dokazování uhradil poslední splátku dne [datum] a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 23 849 Kč (56,4 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 18 413,6 Kč (43,6 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 12,8 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 3 bodu 1. AT částku 500 Kč (za 2 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení a sepis žaloby), jakož i částku 250 Kč za „poloviční úkon“ v podobě sepisu jednoduché výzvy k plnění. Za tyto tři úkony mu náleží odměna ve výši 1 250 Kč. Dále žalobkyni byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) AT 3 x 100 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 1 550 Kč) ve výši 326 Kč, když zástupce žalobkyně jako advokát prokázal, že je registrovaným plátcem DPH. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku 1 384 Kč, činí 3 260 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 12,8 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 417 Kč.

25. Lhůta k plnění byla v případě výroků I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací