Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 869,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 869,77 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 16 904,38 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 368,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 744,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 900 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 030,23 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 40 900 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 40 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 774,15 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost [právnická osoba] s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí byly osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru a smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému možnost čerpat úvěr až do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně hradit minimální měsíční platby, ve kterých byl zahrnut i úrok, a to do doby, dokud neuhradí celou dlužnou částku, přičemž informaci o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb byl každý kalendářní měsíc žalovanému sdělen prostřednictvím rozpisu plateb v jeho online účtu na webu www.creditea.cz. Žalovaný, ačkoliv v průběhu doby načerpal celkem 44 580,12 Kč, nedostál svým povinnostem a dostal se do prodlení s úhradou dluhu, pročež Provident dluh zesplatnila ke dni [datum]. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 40 000 Kč, dlužného poplatku 900 Kč, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění 6 874,15 Kč, kapitalizovaných úroků 4 744,17 Kč (14,75 % ročně z jistiny od [datum] do [datum]), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 3 368,29 Kč (úrok 14,75 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do [datum]), úroku 14,75 % ročně z 40 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny a poplatku 40 900 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nic dalšího nezaplatil. Před poskytnutím úvěru Provident zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péči, vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních a externích databází a externích registrů, žalovaný rovněž předložil výpis z účtu, na kterém Provident zkoumala a vyhodnocovala transakce, také žalovaný předložil výplatní pásky za 3-6/[rok], čímž [právnická osoba] zjistila, že je žalovaný schopen úvěr splatit.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, všechny důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva č. [hodnota] osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] poskytla společnost [právnická osoba], jako právní předchůdkyně žalobkyně, žalovanému částku 40 000 Kč k opakovanému čerpání. Žalovaný se zavázal jmenované společnosti vrátit ve formě minimálních měsíčních splátek, které mu budou sdělovány. Žalovaný takto od Providentu čerpal celkem částku 44 580,12 Kč (v několika platbách). Žalovaný dle tabulky umoření uhradil Providentu částku celkem 13 710,35 Kč. Společnost [právnická osoba] dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené smlouvy dopisem, který dala do poštovní přepravy dne [datum]. Před schválením dohody se žalovaným Provident zkoumala jeho schopnost hradit splátky tak, že vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních a externích databází a externích registrů, žalovaný rovněž předložil výpis z účtu za měsíc březen [rok], ze kterého vyplývá, že žalovaný splácel dva úvěry (7 575,06 Kč a 7 705,03 Kč) a dále výplatní pásky mapující týdenní výplaty za 9 týdnů. Na výpisu z účtu nebyly patrné žádné pravidelné výdaje. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze [datum], který odeslala téhož dne a ve kterém mu poskytla lhůtu k plnění do [datum].
4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky do výše 40 000 Kč k opakovanému čerpání. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
10. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když žalobkyně sice předložila výpis z účtu žalovaného, z něj nebylo možné zjistit žádné pravidelné výdaje žalovaného, a to s výjimkou dvou splátek úvěrů. Pokud se týká údajů o příjmu, zde měl soud za to, že Provident měla podklady dostatečné, když na předložených výplatních páskách byly patrné příjmy od zaměstnavatele žalovaného, ačkoliv se fakticky jednalo o pouhých 9 týdnů, což nemůže svědčit o pravidelnosti takového příjmu. Soudu tak nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatnou, protože k absolutní neplatnosti je soud povinen i bez návrhu přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU.
11. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částky 44 580,12 Kč a žalovaný jí vrátil 13 710,35 Kč pročež jí stále dluží částku 30 869,77 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne [datum], kterým zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu do [datum]. Tento dopis byl dán k poštovní přepravě dne [datum]. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne [datum]. Od té doby měl žalovaný dostatek prostoru, aby dlužnou částku do dne [datum] zaplatil. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 30 869,77 Kč, a to ode dne [datum] v zákonné výši dle nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
12. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci soud ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, přistoupil ke kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná, co do částky 33 934,75 Kč a naopak neúspěšná (úspěch žalovaného) co do částky 33 699,55 Kč. S ohledem na to, že procesní úspěch obou stran sporu byly téměř shodné, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.