Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 428,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 530,13 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25428,82 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42% náhradu nákladů řízení, to je částku 2 664 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 299 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 958,95 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba]. (dále také „[právnická osoba] “), a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva ke službě Twisto účet, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky pro Zákazníky a Ceník, na základě které byla žalovanému zřízena služba Twisto nákupní účet s limitem odložených plateb žalovaného až 9 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaný požádal elektronickým podepsáním návrhu [právnická osoba] o uzavření smlouvy, s tím, že elektronický podpis byl připojen na základě zadaného kódu, který́ byl žalovanému zaslán prostřednictvím SMS, a žalobkyně tento návrh akceptovala opatřením Smlouvy elektronickým podpisem pověřeného pracovníka. Následně byla se žalovaným dne [datum] uzavřena smlouva o splátkovém limitu, na základě, které [právnická osoba] poskytla žalovanému prostřednictvím odložené platby úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný využil v období od [datum] do [datum] služeb v celkové výši 25 428,82 Kč, jak vyplývá z přiložených vyúčtování. Na poplatcích bylo naúčtováno celkem 4 530,13 Kč sestávajících z poplatků za prodlení a poplatku za službu Twisto. Žalovaný na vyúčtování zaplatil částku 0 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne [datum].
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že [právnická osoba] úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že vyšla zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, v neposlední řadě vychází také z historických informací o spotřebiteli (např. předchozích uzavřených smluv). V interní databázi neměl žalovaný negativní informaci, žalovaný uvedl, že má příjem 21 000 Kč, výdaje 9 000 Kč, má jedno dítě, svobodný a zaměstnaný. Žalovaný dále nebyl v insolvenci, nebyla proti němu vedena exekuce a neměl negativní záznam v SOLUS. Twisto payments dále využívá scoringové modely, které pomocí historických zkušeností s žadateli a z jejich vlastností predikují pravděpodobnost, že žadatelé řádně dostojí svým úvěrovým závazkům.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud na den [datum] nařídil ve věci jednání, ke kterému se dostavil pouze zástupce žalobkyně, který souhlasil, aby bylo jednání provedeno v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný se naopak neomluvil, byť mu předvolání k jednání bylo řádně a v dostatečném předstihem doručeno. S ohledem na splnění zákonných podmínek soud jednání provedl v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného.
5. Při jednání soud provedl dokazování listinami, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran zpochybněna.
6. Z provedených důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně a žalovaný se prostředky komunikace na dálku skrze registraci na stránkách Twisto dne [datum] dohodli, že [právnická osoba] poskytne žalovanému jednak služby Twisto účet, ze kterého bude moci hradit služby až do určeného úvěrového limitu, oproti závazku žalovaného poskytnuté prostředky splácet, a jednak, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr s limitním rámcem 9 000 Kč s tím, že čerpanou částku bude vracet na základě vystavených vyúčtování (zjištěno ze Smlouvy k službě Twisto účet). Zároveň se [právnická osoba] a žalovaný dne [datum] dohodli, že mu poskytne k čerpání limit 20 000 Kč, který bude hradit ve splátkách (zjištěno ze Smlouvy o splátkovém limitu). Jednotlivými vyúčtováními bylo prokázáno, že žalovaný v období od dubna 2024 do června 2024 čerpal prostřednictvím Twisto služby prostředky v celkové výši 25 428,82 Kč a vrátil 0 Kč (8 980,59 Kč čerpal v dubnu, 3 737,78 Kč čerpal v květnu 2024 a 12 710,45 Kč čerpal v červnu 2024). Pokud se týká úvěruschopnosti, žalobkyně vyšla z údajů poskytnutých žalovaným, jak byly uvedeny v prvním odstavci tohoto odůvodnění a k tomu vypočetla pomocí expertního modelu náklady na částku 17 300 Kč (zjištěno z žádosti o upgrade č. l. 15-17). Společnost [právnická osoba] následně dne 29. 4 2025 prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek). Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody (zjištěno z předžalobní výzvy). Z dalších předložených důkazů soud s ohledem na níže uvedený právní závěr již nic dalšího nezjišťoval.
7. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě kterých byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky postupně celkem ve výši 25 428,82 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU.
13. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
14. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložených tvrzení a listin jednoznačně vyplývá, že žalobkyně si příjmy ani výdaje žalovaného ničím objektivním neověřila a vyšla pouze z jeho prohlášení, případně ze statistických dat, které však nikdy nemohou být podkladem pro individuální posouzení schopnosti splácet. Soud má za to, že v dnešní digitální době není obtížné si od osoby žádající o úvěr vyžádat např. výpisy z účtu za přiměřeně dlouhé období, na kterém budou patrné jak příjmy, tak pravidelné výdaje, nebo nájemní smlouvu, výplatní pásky, doklady SIPO apod. není tudíž pravdou, že by takové zjišťování příjmů a výdajů bylo jakkoliv obtížné. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Nelze se tedy v žádném případě bez dalšího domnívat, že by žalovaný byl v okamžiku poskytování úvěrů solventní. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnuté spotřebitelské úvěry proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatné, protože soud je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětné úvěry jsou v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
15. Jelikož byly smlouvy posouzeny jako absolutně neplatné, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému celkem částku 25 428,82 Kč a žalovaný jí vrátil 0 Kč, pročež jí stále dluží celou jistinu. Proto soud zavázal žalovaného k úhradě uvedené částky. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání žalované pohledávky.
16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dle předložených listin nic na svůj dluh neuhradil, a to ani v době před postoupením pohledávky, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 25 428,82 Kč (71 % celku) a neúspěšná v částce 10 273,12 Kč (29 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 199 Kč, dále odměnu advokáta za tři úkony právní pomoci po 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a za jeden úkon právní pomoci po 2 300 Kč, celkem 3 500 Kč, plus 3krát režijní paušál po 100 Kč a 1krát režijní paušál po 450 Kč, celkem 750 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1, odst. 4, odst. 6 písm. AT plus DPH 21 %, tj. 893 Kč. Dohromady náklady řízení představují částku 6 342 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 42 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 2 664 Kč.
18. Lhůta k plnění byla v případě výroků I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.
19. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 199 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 ve spojení s položkou 2 bodem 2. Sazebníku poplatků (1 498 Kč), tedy doplatek ve výši 299 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).