Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 018 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5 060 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 97,62 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 078 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 113 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 12 078 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne [datum] prostřednictvím webových stránek [web] smlouvu o úvěru, na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč bezhotovostním převodem na jeho účet a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, a to do 30 dnů od poskytnutí, přičemž žalovaný si dvakrát splatnost prodloužil o 30 dnů úhradou 1 Kč, a následně si ještě dvakrát prodloužil splatnost o dalších 30 dnů prostřednictvím úhrady 1490 Kč, což bylo zpoplatněno poplatkem 490 Kč. Žalovaný však svým povinnostem nedostál, proto byl prostřednictvím e-mailu a SMS vyzván (za což mu vznikla povinnost náklady ve výši 4krát 300 Kč), aby dluh uhradil a byly mu v souladu se smlouvou vyúčtovány smluvní pokuty, a to ve výši 2krát 285 Kč. Žalobkyně, proto požaduje zaplacení částky 12 078 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem ve výši 490 Kč, účelně vynaložených nákladů 1200 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 570 Kč, jakož i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 97,62 Kč za dobu od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení z 12 078 Kč od [datum] do zaplacení.
2. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr (jak uvedeno v listině „Posouzení úvěruschopnosti klienta“), a to důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tento proces posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumává klientské informace, jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro předcházení předlužení klienta zjišťuje žalobkyně bonitu klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), v rámci kontroly je ověřována schopnost klienta splácet další závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Vystává-li navzdory tomuto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu apod. Pochybnosti ohledně bonity žalobkyně minimalizuje kontrolou v externích registrech, žalovaný byl lustrován v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, ze kterých nebyly zjištěny negativní poznatky. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
4. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci: Písemnou dohodou označenou jako Úvěrová smlouva s ID žádosti [číslo] ze dne [datum] se žalobkyně a žalovaný prostřednictvím webových stránek žalobkyně dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému, který podpisem dohody o to zažádal, úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do [datum] spolu s poplatkem 330 Kč. Žalobkyně následně částku 10 000 Kč zaslala na účet žalovaného dne [datum]. Před uzavřením dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného, které následně zadala do systému zjišťujícího kreditní skóre, resp. MLS. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre si žalobkyně ničím neověřila a vyšla z tvrzení žalovaného a maximálně z „výpisu z jeho běžného účtu“, který obsahuje transakce za dobu od [datum] do [datum], ze kterého však není možné ověřit údaje, které žalobkyně uvedla do listiny „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“. V této listině je navíc uvedeno, že žalovaný má příjem 35 000 Kč měsíčně a ostatní členové domácnosti pak 89 000 Kč měsíčně, což rozhodně z výpisu z účtu nevyplývá (objem takových transakcí na účet v daném období ani nepřišel). Žalovaného ještě lustrovala v SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 2 982 Kč. Zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne [datum]. Z ostatních předložených důkazů soud nic dalšího nezjišťoval s ohledem na níže uvedený právní závěr.
5. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě které žalovaný podpisem smlouvy požádal žalobkyni o čerpání úvěru ve výši 10 000 Kč. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty dne [datum] převodem na jeho bankovní účet. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i úvěr je tzv. spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně sice měla užít skóringového modelu, resp. vypočítala MLS žalovaného, který měl komplexně posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnuté prostředky, avšak do modelu zadala vstupní data, která si žádným způsobem zjevně neověřila. Takový postup nelze shledat dostačujícím. Pokud měla žalobkyně k dispozici výpis z účtu žalovaného, pak se jednalo o výpis za pouhých 11 dní, které ani nepředcházely datu uzavření smlouvy, navíc z něj ani nevyplývají data, ze kterých žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela, zejm. tvrzené příjmy žalovaného a jeho domácnosti. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný jí vrátil 2 982 Kč, pročež jí stále dluží 7 018 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení této částky a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
9. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, nebo rozsudek ze dne 18. 2. 2025, č. j. 8 Co 245/202444, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně od doby uzavření smlouvy neuhradil žádnou částku, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch částečný. Soud přistoupil ke kapitalizaci veškerého požadovaného a přiznaného příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), a zjistil, že žalobkyně měla úspěch co do částky 7 018 Kč (52,5 % celku) a neúspěch ve výši 6 356 Kč (47,5 % celku). Po odečtení neúspěchu od úspěchu soud uzavřel, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 5 %. Soud při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“). Celkové náklady řízení činí 2 252 Kč a jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení žalobkyně tvořené odměnou advokáta dle § 14b odst. 1. písm. c) bodu 2. ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč a částkou 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč dle §14b odst. 5 písm. a) AT ve, to vše včetně, s výjimkou soudního poplatku, zvýšené o 21 % DPH ve výši 252 Kč, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobce jako registrovaný plátce DPH. Soud na uvedený případ aplikoval ustanovení § 14b AT, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně v obdobných věcech podává žaloby, které mají ustálenou formu, a navíc se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 5 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 113 Kč. Lhůta k plnění byla rovněž stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.