Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 89 455,9 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40 660,68 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 647,15 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 128 516,58 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 457,67 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 130 116,58 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 130 116,58 Kč s příslušenstvím na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela. Žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky, na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému k čerpání úvěrový rámec do výše 135 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný čerpal částku celkem 144 896,90 Kč, avšak ve splátkách uhradil pouze částku 55 441 Kč, když porušil svou povinnost hradit úvěr řádně a včas a žalobkyně využila svého práva sjednaného v úvěrových podmínkách a zesplatnila úvěr ke dni [datum] a zároveň žalovaného vyzvala k zaplacení celého dluhu dopisem ze dne [datum]. Žalovaný proto dluží 130 116,58 Kč sestávající se z neuhrazené jistiny ve výši 128 516,58 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 11 647,15 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení z částky 128 516,58 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od [datum] do [datum] ve výši 3 457,67 Kč, a dále zákonný úrok z prodlení z částky 130 116,58 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 12 % ročně. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že provedla vícestupňové posouzení, a to prověrku úvěrových registrů, výpočet tzv. MLS a určení kreditního skóre s využitím automatizovaných/statistických modelů. Výpočet MLS vycházel z příjmů a nezbytných výdajů žalovaného i jeho domácnosti; žalobkyně použila životní minima, normativní náklady na bydlení a závazky z NRKI, údaje porovnala s deklarovanými výdaji a vždy aplikovala přísnější (vyšší) hodnotu. Vzniklyli pochybnosti o pravdivosti tvrzení, vyžádala si doplňující podklady (potvrzení o příjmu, výpis z účtu, ověření zaměstnání). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a o. s. ř.
4. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, a poté, co hodnotil jednotlivé důkazy jak samostatně, tak v jejich souhrnu a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
5. Písemnou dohodou označenou jako Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. [hodnota] ze dne [datum] se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně bude pro žalovaného provádět transakce související s čerpáním a splácením úvěru ve výši úvěrového rámce 100 000 Kč, který mu poskytuje k čerpání, oproti závazku žalovaného vyčerpané prostředky vrátit s případnými úroky a poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 1,749 % z dlužné částky. Podpisem této dohody žalovaný zároveň požádal o první čerpání ve výši 100 000 Kč (zjištěno z citované smlouvy a podmínek). Před uzavřením dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného, které následně zadala do systému zjišťujícího kreditní skóre.
6. Žalovaný o sobě prohlásil, že bydlí v družstevním bytě, má učňovské vzdělání, je vdaná a má dvě děti, pracuje jako OSVČ, přičemž jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč (zjištěno ze smlouvy a karty klienta), ostatní členové domácnosti mají příjem 30 000 Kč. Dále bylo z jeho prohlášení zjištěno, že výdaje domácnosti činí 14 200 Kč bez bližšího určení (zjištěno z karty klienta). Tyto skutečnosti si žalobkyně nijak neověřila, vycházela z tvrzení žalovaného (vyplývá z karty klienta). Dále žalobkyně sama zjistila, že žalovaný nemá negativní záznam v bankovních a nebankovních registrech (zjištěno z karty klienta), stejně tak žalobkyně zjistila, že žalovaný měl 1 existující splátkových závazek a jeden nesplátkový, a to se splátkami v celkové výši 2,955 Kč (zjištěno z úvěrové zprávy). Žalobkyně dále zjišťovala tzv. MLS, tj. částka, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru. Do výpočtu se započítávají pravidelné a nezbytné výdaje, tj. splátky, náklady na bydlení a ostatní náklady, mezi něž žalobkyně započítává životní minimum, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, (což je statistický údaj publikovaný ČSÚ), náklady na bydlení dle ČSÚ a náklady na placení dalších závazků klienta dle NRKI). Takto zjištěné výdaje pak žalobkyně porovnává s částkou reálných výdajů uvedených žalovaným. V tomto konkrétním případě žalobkyně od příjmu žalovaného 25 000 Kč odečetla životní minimum dospělých členů domácnosti 7 150 Kč, splátky mimo žalobkyni 3 323 Kč a splátky žádaného úvěru 1 749 Kč, čímž zjistila MLS 12 778 Kč (vše k MLS soud zjistil z ověření bonity MLS). Žalovaný postupně a opakovaně načerpal od žalobkyně částku 144 896,90 Kč a postupně jí vrátil částku celkem 55 441 Kč, naposledy zaslal splátku dne [datum] (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácení, vyzvala ho žalobkyně k úhradě celé dlužné částky, a to dopisem ze dne [datum] (zjištěno z výzvy ke splacení celého úvěru a připojeného podacího archu). Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze [datum], který dala k poštovní přepravě dne [datum], ve kterém ho zároveň upozornila, že pokud dluh nezaplatí do [datum], bude se splnění povinnosti domáhat soudní cestou (zjištěno z předžalobní výzvy k plnění a podacího archu).
7. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které žalobkyně poskytla žalované k opakovanému čerpání úvěrový rámec 100 000 Kč. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“).
8. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
9. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně sice užila výpočtu MLS, jak bylo shora popsáno, nahlédla do nejrůznějších databází a zjistila splátkové zatížení žalovaného, avšak na ověření reálných příjmů žalovaného a jeho reálných výdajů zcela rezignovala. Pokud se týká příjmů, zde se žalobkyně spolehla pouze na tvrzení žalovaného, které nebylo nijak podloženo, pokud se týká výdajů, zde složitě vypočítávala MLS, kde však zohlednila pouze statistické údaje stran nákladů na bydlení a ostatních výdajů a připočetla životní minimum, aniž by si jakýmkoliv způsobem ověřila výdaje udávané žalovaným, s výjimkou splátkových výdajů. Stejně tak nelze za přesvědčivé považovat nahlédnutí do bankovních a nebankovních registrů. Soud musí dále dodat, že archivaci listin, které slouží pro zkoumání úvěruschopnosti, ukládá přímo ustanovení ZSU, konkrétně § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
10. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 144 896,90 Kč a žalovaný jí vrátil 55 441 Kč, pročež jí z tohoto titulu stále dluží částku 89 455,90 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.
11. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dle předložených listin uhradil poslední splátku dne [datum] a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky a smluvní úrok. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
12. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci soud v dalším ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, přistoupil ke kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná, co do 89 455,90 Kč (54,5 %) a neúspěšná, co do 77 595,53 Kč (46 %), tzn. procesní úspěch činí 8 %. Náklady řízení žalobkyni vznikly v celkové výši 29 853 Kč, představující zaplacený soudní poplatek 5 205 a dále z odměny za zastupování advokátem za 3 úkony právní pomoci po 6 340 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „AT“) za přípravu a převzetí věci, předžalobní upomínku, sepis žaloby, tj. celkem 19 020 Kč, za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 350 Kč, a náhrady za 21% DPH ve výši 4 278 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu za úkon právní pomoci v podobě podání ze dne [datum], když tato tvrzení měla být již součástí žaloby a nejedná se proto o účelně vynaložený náklad řízení. Právo na náhradu nákladů řízení má žalobkyně však pouze v rozsahu 8 %, tj. ve výši 2 388 Kč.
14. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud v případě výroků I. a III. stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.