Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

9 C 44/2024

Soud: Okresní soud ve Frýdku-MístkuDatum rozhodnutí: 23. 7. 2024Č. j.: 9 C 44/2024-18Samosoudkyně: Mgr. Eva HankováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 10. 9. 2024Předmět řízení: <nezadán>ECLI:CZ:OSFM:2024:9.C.44.2024.1
bezdůvodné obohacenípostoupení pohledávkysmlouva o zápůjčcesmlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 19. 11. 2026 máme 605 157 z 615 941 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (25) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Řízení se, co do částky 13 228,41 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 228,41 Kč od [datum] do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 651,45 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 31 056,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 708,36 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení bylo původně částky 44 936,77 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. se žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru, a to prostřednictvím webové stránky [web], kde se žalovaná nejprve registrovala, čímž zahájila kroky ke zřízení uživatelského účtu, po dokončení registrace zaslala žalovaná prostřednictvím těchto webových stránek žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, na podkladě které jí byl zaslán návrh na uzavření předmětné smlouvy, jejíž text žalovaná odsouhlasila. Na podkladě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne [datum] částku 49 000 Kč bezhotovostně převodem na účet a žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 31 056,91 Kč, a to ve splatnosti do [datum], čemuž žalovaná nedostála, protože na svůj závazek zaplatila pouze 35 120,14. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaná dlužnou částku nezaplatila. Úvěruschopnost byla předchůdkyní žalobkyně ověřena lustrací žalovanou v databázích ISZR, CEE, CRKI, EUCB. Žalobkyně dodala, že pokud by soud neshledal zkoumaní úvěruschopnosti za dostatečné, požaduje vydání bezdůvodného obohacení.

2. Jelikož z předložených listin soud zjistil, že část úvěru měla být užita jako refinancování, konkrétně částka 13 228,41 Kč, vyzval soud žalobkyni, aby doložila potvrzení, že tato částka opravdu byla užita na úhradu předchozího závazku žalované. V rekci na tuto výzvu vzala žalobkyně žalobu v podání ze dne [datum] částečně zpět, co do uvedené částky. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalované, neboť ke zpětvzetí došlo před jednáním ve věci samé.

3. Žalovaná uvedla, že nějakou částku si u předchůdkyně žalobkyně opravu půjčila, posílala pak peníze žalobkyni, kterou měla spojenou s jejím jiným dluhem u Raiffeisenbamnk. Nepamatovala si, že by předchůdkyni žalobkyně něco dlužila, měla za to, že již celou částku vrátila, k čemuž však ani přes poučení soudu nic nedoložila a uvedla, že rozdíl mezi skutečně poskytnutou částkou 35 771,59 Kč a částkou 35 120,14 Kč radši uhradí, aby to měla z krku.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se nedostavila žalobkyně ani její zástupce, kteří svou neúčast omluvili a souhlasili s jednáním v jejich nepřítomnosti.

5. Z listin předložených žalobkyní, které soud u jednání provedl k důkazu, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo], která byla s žalovanou uzavřena prostřednictvím jí podané žádosti z jejího uživatelského účtu na webu [web]., ze dne [datum], se společnost [právnická osoba]., jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout žalované částku 49 000 Kč, a to tak, že částka 13 228,41 Kč bude určena ke splacení předcházejícího závazku žalované u [právnická osoba]. přímým převedením na příslušný bankovní účet nebo započtením, a zbývající částka (tj. 35 771,59 Kč) bude žalované poskytnuta na běžný účet uvedený v záhlaví dohody (listina nazvaná Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]). Žalovaná se naproti tomu zavázala jmenované společnosti vrátit poskytnutou částku a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 31 056,91 Kč, vše do [datum] (listina nazvaná Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]). Dne [datum] [právnická osoba]. odeslala na účet žalované částku 35 771,59 Kč (potvrzení o platbě). Ke zbylé částce žalobkyně doklady neměla, proto vzala i žalobu zpět (viz podání žalobkyně ze dne [datum]). Žalovaná své povinnosti vrátit finanční prostředky nedostála a vrátila pouze 35 120,14 Kč (jak uvedla žalobkyně). Společnost [právnická osoba]. následně dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou za sjednanou úplatu (listina nazvaná dílčí smlouva o postoupení pohledávek) a tuto skutečnost oznámila žalované dopisem ze dne [datum] a zároveň s tím zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku, ve které zároveň vyzvala žalovanou, aby dlužnou částku zaplatila na tam uvedený účet žalobkyně do 3 dnů (listiny nazvané oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě před podáním žaloby). Dopisy byly dány do přepravy dne [datum].

6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě, které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 35 771,59 Kč převodem na bankovní účet žalované, když soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalované, která při jednání potvrdila, že se skutečně jedná o její bankovní účet. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.12. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když žalobkyně o tom soudu nepředložila žádné důkazy a sama prohlásila, že pro případ nedostatečnosti jejich tvrzení požaduje zpět pouze bezdůvodné obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatnou, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětná zápůjčka a úvěr jsou v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyní. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSU a zavázat žalovanou k vrácení zbytku poskytnuté jistiny. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované převodem na účet částku 35 771,59 Kč a žalovaná jí vrátila 35 120,14 Kč, pročež jí stále dluží částku 651,45 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 651,45 Kč a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalované. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu jednání vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podkladem ohledně vyplacení částky 13 228,41 Kč. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno „počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Soud aniž by kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je naprosto zřejmé, že úspěšnějším účastníkem byla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení. Protože žalovaná náklady řízení nepožadovala, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací