Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 19 275,38 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 060,39 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 569,73 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 635,03 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 12 % ročně, úrok 8 % ročně z částky 13974,23 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 316 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 275,38 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost [právnická osoba]. s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí byl také předpis splátek, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky, čemuž žalovaný nedostál. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemně. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, které byly ověřeny doklady uvedenými v části nazvané doložení příjmu žadatele. Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je rozvedený, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnaný a má měsíční příjem 63 400 Kč a výdaje 49 507 Kč. Toto vše si předchůdkyně žalobkyně ověřila z potvrzení o výši příjmu a výdaje si ověřila z výpisu z běžného účtu. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto žalovaný dlužnou částku nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř.
4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] poskytla společnost [právnická osoba]. žalovanému v hotovosti při podpisu dohody částku 15 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 24 888 Kč. Uvedenou částku se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Před uzavřením dohody předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které uvedl, že je rozvedený, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, má střední vzdělání, je zaměstnán s příjmem 63 400 Kč, což bylo potvrzeno i zaměstnavatelem, který rovněž v potvrzení uvedl, že žalovaný má srážky ze mzdy ve výši 13 000 Kč měsíčně). Ke svým výdajům žalovaný do žádosti uvedl, že částku 10 100 Kč vynakládá na bydlení, 10 000 Kč platí na dopravu, jídlo a osobní náklady, částku 16 407 Kč představují srážky ze mzdy a výživné a částku 13 000 Kč splácí na stávající půjčky. Za účelem ověření výdajů měla mít předchůdkyně žalobkyně k dispozici výpis z účtu, který nedoložila a pouze odkázala na to, že stačí, že listiny k ověření úvěruschopnosti měla k dispozici ke dni sepsání smlouvy. Žalovaný neplnil své závazky řádně a uhradil pouze 2000 Kč dne [datum]. Společnost [právnická osoba]. následně dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámil žalovanému dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody.
5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
10. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
11. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když údaje, sdělené žalovaných stran jeho příjmů a výdajů, si ověřila pouze částečně. Pokud se týká ověření příjmů, zde má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně postupovala s odbornou péčí, když si ověřila původ a výši příjmů žalovaného z předloženého potvrzení zaměstnavatele. O ověření výdajů soud musí konstatovat, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když na ověření výdajů zcela rezignovala, výpis z účtu nepředložila s tím, že jej měla k dispozici při uzavírání smlouvy. Stejně tak si právní předchůdkyně žalobkyně neověřila pravidelné splátky a exekuční srážky, které žalovaný tvrdil v žádosti. O nedůsledném zkoumání úvěruschopnosti svědčí i to, že žalovaný na svůj dluh uhradil pouze 2 000 Kč, a to dne [datum]. Pokud žalobkyně odkázala na to, že příslušné listiny měla k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, a to přesto, že jejich archivaci jí to ukládá § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
12. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že pokud žalobkyně opakovaně v mnoha řízeních odkazuje na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, pak opomněla, že v zákoně č. 145/2010 Sb., který jmenovaný soud aplikoval, absentovalo ustanovení obdobné aktuálnímu § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU, které poskytovatelům spotřebitelských úvěrů ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 2 000 Kč, pročež jí stále dluží částku 13 000 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 13 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dle předložených listin uhradil poslední splátku dne [datum] a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky a smluvní úrok. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl úspěšnějším žalovaný, a to už jen s ohledem na požadovanou jistinu a kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
16. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 265 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bodu 1. písm. b), tj. 1 581 Kč (základ poplatku 31 614,58 Kč), ve spojení s položkou 2 bodem 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 316 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).