Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 3 372 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 10 650,08 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 722 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. [právnická osoba]. dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na podkladě které poskytla žalovanému částku 7 500 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 3 150,08 Kč a úrokem 221,92 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 150 Kč. Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejprve zaregistroval na webové stránce www.[právnická osoba].cz zadáním osobních údajů a zaslal předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti splácet byl žalovanému v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy a žalovaný ji odsouhlasil zadáním verifikačního kódu, který mu ve formě SMS přišel na jeho telefon. Úvěruschopnost byla předchůdkyní žalobkyně ověřena lustrací žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a o. s. ř.
3. Z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] se společnost [právnická osoba]. zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 7 500 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 10 872 Kč, z 7 500 Kč jako jistinu a 3 150,08 Kč jako poplatek za sjednání úvěru a 221,92 Kč jako úrok, a to do 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Před uzavřením dohody předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet nahlédnutím do databází a dále se spokojila s tvrzeními žalovaného ohledně jeho příjmů ve výši 27 000 Kč měsíčně a jeho výdajů ve výši 2 000 Kč na bydlení, 2 000 Kč na ostatní výdaje a 4 000 Kč na nebankovní úvěry, ačkoliv do listiny k úvěruschopnosti uvedla výdaje 5 500 Kč (což není součet právě uvedených částek). Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne [datum] tím, že částku 7 500 Kč zaslala na účet označený žalovaným v písemné dohodě. Žalovaný na svůj závazek dle žalobkyně uhradil 150 Kč. Společnost [právnická osoba]. následně dne [datum] prodala pohledávku za žalobkyni. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem ze dne [datum]. Součástí zaslaného dopisu bylo i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni.
4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen “o. z.“), na základě které byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 7 500 Kč bezhotovostním převodem na účet, který označil ve smlouvě. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná podrobnější tvrzení, kromě toho, že lustrovala žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku, a žalobkyně navíc ani nedisponovala žádnými důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Pokud žalobkyně předložila listinu s tabulkou k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jednalo se pouze o ničím nepodložená tvrzení žalovaného, kde, jak bylo uvedeno shora celkový součet výdajů ani neodpovídal výdajům tvrzeným žalovaným. Nadto žalovaný deklaroval splátky nebankovních úvěrů ve výši 4 000 Kč, což mělo samo o sobě vést právní předchůdkyni žalobkyně k zevrubnějšímu posouzení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku 7 500 Kč a žalovaný jí vrátil 150Kč, pročež jí stále dluží částku 7 350 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] pohledávky za žalovaným, proto je žalobkyně nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 7 350 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.
8. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Až marným uplynutím doby dle § 87 ZSU se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož žalovaný dosud uhradil jen 150 Kč, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky a smluvní úrok. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná (výrok I.) co do částky 7 350 Kč (55 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 6007,99 Kč (45 % celku). S ohledem na uvedené soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
10. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.
11. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky 10 722 Kč s příslušenstvím domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).