Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 239 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 239 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 672 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 312 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. . Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále “žalovaný“) zaplacení částky 31 239 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do [datum] spolu s příslušenstvím, což žalovaný neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán jak původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou ze dne [datum]. K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky www.[web].cz, na které se žalovaný zadal parametry požadovaného úvěru a poté předchůdkyně žalobkyně zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, resp. prověřování bonity. Žalovaný na svůj dluh uhradil 0 Kč. Nad rámec toho žalobkyně ještě uplatňuje zákonný úrok z prodlení z částky 31 239 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a kapitalizovaný úrok ve výši 5 414 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], kterou si strany následně upravily skrze dodatky č. 1 až 13 (poslední dodatek je ze dne [datum]), která byla s žalovaným uzavřena prostřednictvím jím podaného návrhu na webu www.[web].cz., se společnost [právnická osoba], jako právní předchůdkyně žalobkyně, zavázala žalovanému poskytnout bezhotovostním převodem na účet částku celkem 25 000 Kč, a to v platbách 1 200 Kč dne [datum], 1 500 Kč dne [datum], 500 Kč dne [datum], 2 000 Kč dne [datum], 700 Kč dne [datum], 6 500 Kč dne [datum], 2 000 Kč dne [datum], 1 200 Kč dne [datum], 300 Kč dne [datum], 9 100 Kč dne [datum]. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit tuto částku do [datum] (toto datum bylo stanoveno dodatkem č. [hodnota] k citované dohodě), s tím, že zápůjční úroková sazba činí 52,70 % ročně. Společnost [právnická osoba] následně dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem [datum]. Žalovaný na svůj dluh neuhradil nic.4. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně pouze uvedla, že jej lustrovala v různých databázích a dodala, že pokud by soud nárok neposoudil jako nárok ze smlouvy o úvěru, žádá jej posoudit jako bezdůvodné obohacení, soud tedy žalobkyni na doplnění tvrzení a důkazů stran úvěruschopnosti nevyzýval a vyšel z toho, že žalobkyně již vše tvrdila a všechny důkazy označila.5. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), kterou následně doplnili dodatky, na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná tvrzení, kromě toho, že lustrovala žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku, a navíc ani nedisponovala žádnými důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný jí vrátil 0 Kč, pročež jí stále dluží částku 25 000 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.9. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný na předmětný dluh dosud neuhradil ničeho, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Z důvodu neplatnosti smlouvy o zápůjčce, pak nebylo možné žalobkyni přiznat ani smluvní úrok.10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 25 000 Kč (71 % celku) a neúspěšná (výrok II.) v částce 10 118,46 Kč (29 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 562 Kč (vč. doplatku dle výroku IV.), dále odměnu advokáta za 2 úkony právní pomoci po 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 1 000 Kč, plus 2krát režijní paušál po 100 Kč, celkem 200 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1, odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024, za jeden úkon právní pomoci po 700 Kč (žaloba), 1krát režijní paušál po 100 Kč, a to dle § 14b odst. 1, odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025, plus DPH 21 %, tj. 420 Kč. Dohromady náklady řízení představují částku 3 982 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 42 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 1 672 Kč.11. Lhůta k plnění byla v případě výroků I. a III. stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.12. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 250 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 1 562 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 312 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).