Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení, a částky 3 800 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 800 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne 25. 1. 2024 uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovaný se dle odst. 2.1.6. Smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný měl dle odst. 2.1.7. Smlouvy splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 24. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání Smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán. V poslední upomínce ze dne 26. 5. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 29. 5. 2024 a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 30. 5. 2024. Právo žalobkyně na zesplatnění úvěru je sjednáno v čl. VI Smlouvy. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Předmětem návrhu na vydání el. platebního rozkazu je pohledávka v celkové výši 14 000 Kč, skládající se z nesplacené části jistiny ve výši 10 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč nejpozději splatných dne 29. 5. 2024, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla dle odst. 4.2. písm. c) Smlouvy sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalovaný se do prodlení dostal následující den po dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % p. d., kterou počítá z jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení 30. 5. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy 14. 6. 2025. Kapitalizovaná výše smluvní pokuty činí 3 800 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: žalovaný dne 25. 1. 2024 uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovaný se dle odst. 2.1.6. Smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný měl dle odst. 2.1.7. Smlouvy splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 24. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání Smlouvy (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], potvrzení o platbě). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán. V poslední upomínce ze dne 26. 5. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 29. 5. 2024 a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 30. 5. 2024. Právo žalobkyně na zesplatnění úvěru je sjednáno v čl. VI Smlouvy (důkaz: zesplatnění ze dne 26. 5. 2024, Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Předmětem návrhu na vydání el. platebního rozkazu je pohledávka v celkové výši 14 000 Kč, skládající se z nesplacené části jistiny ve výši 10 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč nejpozději splatných dne 29. 5. 2024, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]).
5. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěry:Mezi účastníky řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný).
6. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
7. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.
8. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).
9. Ve smlouvě je uvedena zápůjční úroková sazba 40 % měsíčně, nicméně soud vycházel z výše RPSN 5555,92 %. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). I ve spojení se sjednanou značnou smluvní pokutou soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky, jakož i o veškerých sankcích spojených s prodlením žalovaného, ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného, že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Jednotlivá ujednání soud posuzuje ve vzájemném kontextu, kdy žalovaný se zavázal k placení zjevně nepřiměřeného úroku i smluvních pokut. Proto soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.
10. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).
11. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).
12. Částka 10 000 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení, k němuž došlo na straně žalovaného (§ 2993 o. z.). Soud žalovanému uložil výrokem I. tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni tuto částku. S ohledem na neplatnost smlouvy pak nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. smluvní úrok ani smluvní pokutu. V této části proto soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud vycházel z data prodlení, když má za to, že žalovaný věděl, že nejpozději k tomuto datu má být poskytnutá částka vrácena.
13. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy bylo bezpředmětné zabývat se otázkou, zda žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (§ 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
14. Soud nepřiznal žalobkyni poměrnou část nákladů řízení dle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve smyslu § 150 o.s.ř. přihlédl k tomu, že žalobkyně sama zapříčinila neplatnost smlouvy.