6 C 106/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 246,48 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 7303056679 ze dne 9. 3. 2023, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec 50 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,06 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky, příp. nepravidelné poplatky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 20. den v měsíci. V průběhu trvání smlouvy žalovaný načerpal celkem částku 50 000 Kč, uhradil pak celkem 12 248 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně v souladu se smlouvou dopisem ze dne 11. 3. 2024 zesplatnila úvěr a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalovaný však dále již neplnil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně se žalobou konkrétně domáhala částky 49 101,44 Kč jako neuhrazené jistiny (jde o rozdíl součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), poplatků za pojištění ve výši 545,04 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, jak byly sjednány ve smlouvě, a smluvních pokut 1 000 Kč, celkem částky 51 246,48 Kč označené jako jistina, a dále příslušenství, konkrétně smluvního úroku 27,9 % ročně z částky 49 101,44 Kč za období od 12. 3. 2024 do 10. 6. 2024 kapitalizovaného ve výši 8 607,93 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 49 101,44 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 51 246,48 Kč od 26. 3. 2024 do 10. 6. 2024, jenž byl kapitalizován ve výši 1 575,34 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 51 246,48 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně ověřovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.

4. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala pomocí kreditního skóre neboli credit scoringu a využívala statistický model, dále využila dostupné registry. Předložila výpočty týkající se příjmů a výdajů žalovaného a s odkazem na evropské právo a komentářovou literaturu a judikaturu různých soudů uvedla, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem.

5. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

6. Ve smlouvě č. 7303056679 ze dne 9. 3. 2023 („Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr“) si účastníci řízení sjednali bezúčelový revolvingový úvěr s rámcem 50 000 Kč, roční úrokovou sazbou 27,9 % a RPSN 31,8 %, celková částka splatná spotřebitelem činí 57 556 Kč, výše minimální měsíční splátky byla sjednána na 3,061 % z úvěrového rámce. Ve smlouvě je jako zdroj hlavního příjmu žalovaného uvedeno „zaměstnanec“, čistý měsíční příjem 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad se podává, že žalovaný na úvěr v období od 10. 3. 2023 do 20. 11. 2023 celkem vyčerpal 50 000 Kč a vrátil 12 248 Kč, poté již nezaplatil ničeho.

8. V úvěrové zprávě jsou obsaženy osobní údaje žalovaného a detail o jeho dalších úvěrech, resp. výpočty týkající se jeho finanční situace.

9. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 9. 3. 2023 žalobkyně prověřila žalovaného v registrech JAP PUJCKA, MVCR, SOLUS, NRKI, CEE s negativním (resp. vyhovujícím) výsledkem. Ohledně žalovaného je uvedeno, že je rozvedený, bydlí ve vlastním bytě/domě, má dvě děti, zdroj příjmu „zaměstnanec“, výše příjmu 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti mají činit 16 000 Kč.

10. Ve výpisu z běžného účtu žalovaného za únor 2023 je uvedeno, že počáteční zůstatek na účtu je 12 327,47 Kč, konečný zůstatek 13 314,35 Kč. V únoru 2023 bylo na účet připsáno celkem 37 471 Kč, odepsáno 36 684,12 Kč. Příjem od zaměstnavatele v daném měsíci, který dorazil na účet, dosahoval částky 32 371 Kč. Dále jsou zde uvedeny nejrůznější výdaje (zejména platby kartou a výběry z bankomatu), včetně splátek dvou půjček u [právnická osoba] – jedna splátka činila 2 820 Kč, druhá 3 015 Kč.

11. Dopisem ze dne 11. 3. 2024, dle výpisu ze sledování zásilek odeslaným dne 12. 3. 2024 a doručeným žalovanému dne 5. 4. 2024, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 56 461,62 Kč do 14 dní od sepsání výzvy.

12. Z dopisu ze dne 4. 4. 2024 a poštovního podacího archu z následujícího dne plyne, že žalobkyně dne 5. 4. 2024 zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

13. Další žalobkyní předložené listiny nebyly pro posouzení věci podstatné.

14. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění: Účastníci řízení dne 9. 3. 2023 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7303056679, v níž si sjednali bezúčelový revolvingový úvěr s rámcem 50 000 Kč, roční úrokovou sazbou 27,9 % a RPSN 31,8 %, celková částka splatná spotřebitelem činí 57 556 Kč, výše minimální měsíční splátky byla sjednána na 3,061 % z úvěrového rámce. Žalovaný na tuto smlouvu vyčerpal celkem 50 000 Kč a vrátil 12 248 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec s čistým měsíčním příjmem 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč. V potvrzení o provedení ověření bonity klienta jsou rovněž uvedeny výdaje domácnosti ve výši 16 000 Kč. Žalobkyně z výpisu z účtu ověřila příjem žalovaného (v únoru 2023 mu na účet dorazila částka 32 371 Kč), např. pravidelné výdaje na bydlení či energie však z výpisu z účtu neplynou a žalobkyně je zjevně nikterak neověřovala. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému doručena dne 5. 4. 2024. Žalovaný již nezaplatil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu odeslanou dne 4. 4. 2024.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

16. Mezi účastníky řízení došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

21. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

22. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

23. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

24. Z tvrzení žalobkyně a předložených listin je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici toliko údaj o měsíčním čistém příjmu žalované ve výši 35 000 Kč (ten jediný ověřila výpisem z účtu) a čistém příjmu dalších členů domácnosti ve výši 25 000 Kč. Dále žalobkyně pracovala s údajem o výši výdajů žalovaného 16 000 Kč, ten však ze smlouvy o revolvingovém úvěru neplyne. Výdaje žalovaného pak zjišťovala, resp. ověřovala nedostatečně. Z výpisu z účtu se podávají výdaje žalovaného např. v trafice či prodejně potravin, neplynou z něj však podstatnější výdaje, zejména výdaje na bydlení, energie apod. Žalovaný měl v žádosti o úvěr sice uvést, že bydlí ve vlastním domě nebo bytě, z žalobkyní předložených listin je ovšem patrné, že ani toto tvrzení žalobkyně nikterak neověřovala. Naopak z žalobkyní předloženého výpisu z účtu se podává, že žalovaný měl v době sjednání předmětné smlouvy další minimálně dva závazky u [právnická osoba] ve výši téměř 6 000 Kč (tj. téměř pětina jeho měsíčního příjmu). Tato informace měla vést žalobkyni k větší obezřetnosti a pečlivějšímu zkoumání majetkových poměrů žalovaného. To se ovšem nestalo.

25. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.

26. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, náklady na vymáhání, poplatky či pojistné) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 50 000 Kč. Žalovaný již vrátil žalobkyni celkem 12 248 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 37 752 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalobkyně prokázala, že žalovaného dopisem doručeným dne 5. 4. 2024 vyzvala k zaplacení dlužné částky. Lhůta k plnění stanovená v dopise uplynula ještě před jeho doručením, a proto se dle závěru soudu uplatní lhůta bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovaný měl proto plnit nejpozději následující pracovní den, tj. v pondělí 8. 4. 2024. Jelikož tak neučinil, od 9. 4. 2024 je v prodlení. Teprve od tohoto dne soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení, a to ve výši 14,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37 752 Kč v kapitalizované výši za období 9. 4. 2024 – 10. 6. 2024 činí 961,12 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.

30. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty, náklady na vymáhání či pojistné sjednané ve smlouvě) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

31. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

32. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 42 237,24 Kč (59,6 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 28 637,60 Kč (40,4 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 19,2 % nákladů řízení (59,6 % minus 40,4 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 2 050 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. odměna za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé) po 3 180 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d), § 8 odst. 1, § 7 bod 5], dále 3x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4). K náhradě nákladů řízení patří dále podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada 21% DPH ve výši 2 192,40 Kč. Plná náhrada nákladů řízení by činila 14 682,40 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 2 819 Kč (19,2 % z částky 14 682,40 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).