Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

6 C 201/2023

Soud: Okresní soud v Havlíčkově BroděDatum rozhodnutí: 15. 4. 2024Č. j.: 6 C 201/2023-56Samosoudce: Mgr. Ondřej VodehnalAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 27. 5. 2024Předmět řízení: o zaplacení 20 130 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHB:2024:6.C.201.2023.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 22. 11. 2026 máme 605 659 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 680 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,42 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 680 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 450 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6,13 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 587 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20 130 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2023, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 495 Kč a s úrokem zavázala splatit ve 24 splátkách. Žalovaná dlužnou částku nehradila řádně a včas, zaslala pouze platby ve výši celkem 2 320 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Žalobkyně se konkrétně domáhala částky 20 130 Kč s příslušenstvím jakožto neuhrazené jistiny 13 175 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 1 485 Kč, úroků 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů 1 030 Kč a smluvních pokut 1 500 Kč. Žalovaná již nezaplatila ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně ověřovala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtů, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.

4. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala pomocí kreditního skóre neboli credit scoringu a využívala statistický model, dále využila dostupné registry. Předložila výpočty týkající se příjmů a výdajů žalované, s odkazem na evropské právo a komentářovou literaturu a uvedla, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem.

5. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 1. 2023, ID žádosti 1092099, ID klienta 1871054, plyne, že účastnice řízení uzavřely smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 15 000 Kč a žalovaná se zavázala jí tuto částku splácet spolu s příslušenstvím ve 24 měsíčních splátkách splatných v rozmezí 27. 2. 2023 – 27. 1. 2025, celkem měla žalovaná zaplatit 20 640 Kč.

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 27. 1. 2023 žalobkyně prověřila žalovanou v registrech ISIR, NRKI, SOLUS, CRIBIS s negativním výsledkem. Ohledně žalované je uvedeno, že nemá děti, je zaměstnancem a výše jejího příjmu činí 25 000 Kč.

8. Z potvrzení plyne, že dne 30. 1. 2023 žalobkyně zaslala na účet č. [účet] částku 15 000 Kč. Z kopie části jedné strany výpisu z účtu bylo zjištěno, že účet č. [č. účtu] patří žalované (výše transakcí na účtu žalované se z tohoto náhledu výpisu z účtu nepodává).

9. Z výzev ze dne 12. 6. 2023, 28. 7. 2023 a 25. 8. 2023 včetně poštovních podacích archů plyne, že žalobkyně v červnu, červenci a srpnu 2023 zaslala žalované výzvy k plnění včetně předžalobní výzvy.

10. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Účastnice řízení dne 30. 1. 2023 uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ID žádosti 1092099, ID klienta 1871054, na jejímž základě žalobkyně téhož dne zaplatila žalované částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku splácet i s příslušenstvím. Žalovaná žalobkyni splatila za celou dobu toliko částku 2 320 Kč, dále již neplnila ani přes výzvy zasílané žalobkyní v červnu, červenci i srpnu 2023. Žalobkyně před uzavřením smlouvy měla k dispozici toliko tvrzení žalované o jejích příjmech ve výši 25 000 Kč, které nijak neověřovala. Žalobkyně pak před uzavřením smlouvy neměla žádné informace o výdajích žalované či jejích dalších závazcích.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

12. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

16. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

17. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

18. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

19. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

20. Z tvrzení žalobkyně je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně měla k dispozici toliko prohlášení žalované o jejích příjmech ve výši 25 000 Kč, nijak však výši těchto příjmů neověřovala na základě nezbytných dokladů. Výdaje žalované pak nezjišťovala vůbec. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovanou uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.

21. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

22. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok či poplatky) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 15 000 Kč. Žalovaná již vrátila žalobkyni celkem 2 320 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 12 680 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

23. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Jelikož žalobkyně prokázala, že žalovanou opakovaně vyzývala v průběhu června, července i srpna 2023 k zaplacení dlužné částky, je zřejmé, že žalovaná byla ke dni 25. 9. 2023 (od tohoto dne žalobkyně nárokuje přiznání zákonného úroku z prodlení) již několik měsíců v prodlení. Soud proto žalobkyni tento zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od 25. 9. 2023 do zaplacení přiznal, avšak pouze z částky bezdůvodného obohacení ve výši 12 680 Kč. Zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 680 Kč v kapitalizované výši za období 25. 9. 2023 až 26. 9. 2023 činí 10,66 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.

24. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty, účelně vynaložené náklady) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

25. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 13 741,52 Kč (63 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 8 073,70 Kč (37 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 26 % nákladů řízení (63 % - 37 % = 26 %). Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 806 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměna za 3 úkony právní služby ve zkrácené výši dle § 14b (převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé) po 300 Kč (§ 14b odst. 1) a 3 x paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a)], a dále náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč (21 % z částky 1 200 Kč). Lze podotknout, že žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 7/2024, 4 C 187/2023, 18 C 116/2023), pročež došlo k naplnění podmínek § 14b advokátního tarifu. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 587 Kč (26 % z částky 2 258 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací