Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 058,40 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 45 058,40 Kč od 9. 9. 2024 do 26. 10. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 058,40 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 242 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 45 058,40 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [anonymizováno] (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný dne 8. 5. 2024 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který musel být splacen spolu s příslušenstvím nejpozději do 8. 9. 2024. Žalovaný prostředky čerpal, avšak nevrátil ani přes výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 058,40 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, a to od 9. 9. 2024, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení. Dlužná částka 45 058,40 Kč se skládá z jistiny 30 000 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 3 x 250 Kč a z úroků za období čerpání úvěru ve výši 14 308,40 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:
4. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 8. 5. 2024, poskytl právní předchůdce žalobkyně úvěrový limit žalovanému ve výši 30 000 Kč. Žalovaný měl celkem splatit 53 879,21 Kč ve lhůtě jednoho roku, a to v měsíčních splátkách. Roční nominální úroková sazba činila 146,949 %, RPSN dosáhla 299,98 %.
5. Dle potvrzení ČSOB je majitelem účtu č. [účet] žalovaný. Ve dnech 8. 5. 2024 – 13. 5. 2024 právní předchůdce žalobkyně zaslal postupně platby na tento účet žalovaného v celkové výši 30 000 Kč. To shodně vyplývá i z potvrzení o platbách předložených žalobkyní.
6. Dopis ze dne 19. 10. 2024 představoval předžalobní výzvu. Žalobkyně v něm vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Dopisem z téhož dne právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle podacího lístku byly oba dopisy odeslány žalovanému dne 19. 10. 2024.
7. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný měli dne 8. 5. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného až do výše 30 000 Kč, který měl žalovaný splatit v celkové částce 53 879,21 Kč s úrokovou sazbou 146,949 %, RPSN 299,98 %, a to v měsíčních splátkách. Úvěr měl být splacen do jednoho roku od prvního čerpání. Právní předchůdce žalobkyně ve dnech 8. 5. 2024 až 13. 5. 2024 zaplatil žalovanému částku celkem 30 000 Kč. Žalovaný však nevrátil ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 19. 10. 2024 s třídenní lhůtou k plnění. Tentýž dopis obsahoval i oznámení právního předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky na žalobkyni.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:
9. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný řádně vyrozuměn.
10. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.
12. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).
13. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v květnu 2024 činila 9,31 %. Ve smlouvě je uvedena nominální úroková sazba 146,949 % ročně, nicméně soud vycházel z výše RPSN 299,98 %. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Sjednaná RPSN tak dosahuje více než 32násobku obvyklé úrokové sazby. I kdyby však soud vycházel toliko z úrokové sazby, ta dosáhla více než 15násobku v místě a čase obvyklé výše úrokové sazby.
14. Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.
15. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).
16. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).
17. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 30 000 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku a ve zbývající části soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
18. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 19. 10. 2024. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 23. 10. 2024 (§ 573 o. z.). Třídenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 26. 10. 2024. Teprve od následujícího dne (27. 10. 2024) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 30 000 Kč. Za období před 27. 10. 2024, jakož ani z částky převyšující 30 000 Kč, soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal.
19. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.
20. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 33 175,27 Kč (65,6 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 17 407,72 Kč (34,4 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 31,2 % nákladů řízení (65,6 % minus 34,4 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 1 803 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. odměna za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé) po 500 Kč [§ 8 odst. 1, § 14b odst. 1 písm. c) bod 3.], 3 x paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč [§ 14b odst. 5 písm. a)] a částka 378 Kč odpovídající 21% DPH (z částky 900 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 3 981 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 1 242 Kč (31,2 % z částky 3 981 Kč). Lze podotknout, že žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. 17 C 41/2025, 14 C 16/2025, 4 C 5/2025 nebo 6 C 98/2024), pročež došlo k naplnění podmínek § 14b advokátního tarifu. Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
21. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).