Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

6 C 33/2024

Soud: Okresní soud v Havlíčkově BroděDatum rozhodnutí: 25. 7. 2024Č. j.: 6 C 33/2024-70Samosoudce: Mgr. Ondřej VodehnalAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 12. 9. 2024Předmět řízení: o zaplacení částky 139.861,96 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHB:2024:6.C.33.2024.1
bezdůvodné obohaceníinsolvencesmlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 19. 11. 2026 máme 605 157 z 615 941 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122 945,54 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 122 945,54 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 916,42 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 234,50 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 11 087,95 Kč, úroku ve výši 17,3 % ročně z částky 136 912,83 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 967,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 650 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 139 861,96 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), s žalovaným dne 28. 4. 2022 uzavřel smlouvu o úvěru č. 247219020, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 142 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 3 012,75 Kč počínaje dnem 17. 5. 2022. Úroková sazba činila 17,3 % p.a. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Za celou dobu žalovaný vrátil na úvěr částku celkem pouze 19 054,46 Kč. Právní předchůdce žalobkyně proto prohlásil úvěr za splatný ke dni 22. 2. 2023. Žalovaná částka se sestává z jistiny 136 912,83 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku (za období 28. 4. 2022 – 22. 2. 2023) 8 234,50 Kč, smluvních poplatků 2 949,13 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (za období 28. 4. 2022 – 22. 2. 2023) ve výši 11 087,95 Kč. Dále žalobkyně nárokovala i zákonný úrok z prodlení 15 % ročně a smluvní úrok 17,3 % ročně, a to vždy z dlužné jistiny 136 912,83 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 4. 2022 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 142 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet 96 měsíčními splátkami ve výši po 3 012,75 Kč (s výjimkou poslední splátky, jejíž výše by při řádném splácení činila 2 831,48 Kč) včetně pojištění, a to počínaje dnem 17. 5. 2022. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 17,30 % p. a., RPSN činila 19,20 %. Smluvní strany si dále sjednaly i poplatky a možnost právního předchůdce žalobkyně prohlásit kterékoliv dluhy žalovaného za ihned splatné v případě porušení smlouvy žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu plyne, že žalovaný částku 142 000 Kč čerpal dne 28. 4. 2022.

5. V žádosti o úvěr ze dne 27. 4. 2022 podepsané žalovaným je uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce činí 19 753 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 32 000 Kč. Srážky ze mzdy, jiné měsíční splátky i ostatní nezbytné měsíční náklady žalovaného jsou dle žádosti nulové.

6. V potvrzení zaměstnavatele ze dne 27. 4. 2022 je uveden čistý měsíční průměrný příjem žalovaného za poslední tři měsíce ve výši 19 753 Kč.

7. Z dopisu ze dne 23. 2. 2023 a poštovního podacího archu ze dne 24. 2. 2023 se podává, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek se úvěr prohlašuje za splatný ke dni 22. 2. 2023, a vyzval ho k zaplacení dlužné částky nejpozději do 9. 3. 2023.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni.

9. Z dopisů ze dne 6. 10. 2023 a 19. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvy.

10. Na základě žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný dne 28. 4. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, kde se dohodli, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému částku 142 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet 96 měsíčními splátkami ve výši po 3 012,75 Kč (s výjimkou poslední splátky, jejíž výše by při řádném splácení činila 2 831,48 Kč) včetně pojištění, a to počínaje dnem 17. 5. 2022. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 17,30 % p. a., RPSN činila 19,20 %. Právní předchůdce žalobkyně ověřil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 19 753 Kč, výdaje však neověřoval. Žalovaný částku nesplácel řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 19 054,46 Kč. První prokazatelně odeslanou výzvu k plnění zaslal právní předchůdce žalobkyně žalovanému dne 24. 2. 2023. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

11. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

13. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., o čemž právní předchůdce žalobkyně jakožto postupitel žalovaného řádně vyrozuměl dle § 1882 odst. 1 o. z.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

17. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v dubnu 2022 trpěla sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

18. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

21. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

22. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

23. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

24. Z tvrzení žalobkyně i jí předložených dokumentů je zřejmé, že její právní předchůdce ověřil toliko příjem uvedený žalovaným (necelých 20 000 Kč měsíčně; právní předchůdce žalobkyně ovšem nikterak neověřoval žalovaným tvrzenou výši celkových příjmů domácnosti ve výši 32 000 Kč). Z tvrzení i dokladů předložených žalobkyní je však patrné, že právní předchůdce žalobkyně se nikterak nezabýval výdaji žalovaného, to už je zřejmé z nulových výdajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Znal pouze výši dosavadních splátek žalovaného (4 492,07 Kč), ta však o jeho schopnosti splácet nově sjednaný úvěr nevypovídala ničeho. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.

25. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

26. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky či plnění za sjednané pojištění) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 142 000 Kč. Žalovaný již vrátil právnímu předchůdci žalobkyně celkem 19 054,46 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 122 945,54 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

27. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn.

28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 24. 2. 2023. Z toho je zřejmé, že žalobní požadavek na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 28. 4. 2022 do 22. 2. 2023 ve výši 11 087,95 Kč nemůže obstát. Soud proto žalobkyni tento zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) z částky bezdůvodného obohacení přiznal teprve ode dne 19. 9. 2023 do zaplacení (za období od 23. 2. 2023 do 18. 9. 2023 žalobkyně zákonný úrok z prodlení nepožadovala).28. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky, platby pojistného) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

29. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

30. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 138 658,99 Kč (70,4 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 58 205,70 Kč (29,6 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 40,8 % nákladů řízení (70,4 % minus 29,6 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 5 595 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměna za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem a návrh ve věci samé) po 6 700 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5), 3 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4) a částka 4 410 Kč odpovídající 21% DPH (z částky 21 000 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 31 005 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 12 650 Kč (40,8 % z částky 31 005 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

31. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací