Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 343,75 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 607,86 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 343,75 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 15 694,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 508,34 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 33 108,56 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 520,07 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 694,81 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 34 038,56 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 7201098544 ze dne 17. 1. 2022, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový rámec 35 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky, příp. nepravidelné poplatky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 20. den v měsíci. V průběhu trvání smlouvy žalovaná načerpala celkem částku 96 538 Kč, uhradila pak celkem 78 194,25 Kč. Jelikož žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně v souladu se smlouvou dopisem ze dne 10. 1. 2024 zesplatnila úvěr a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalovaná však dále již neplnila ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně se žalobou konkrétně domáhala částky 33 108,56 Kč jako neuhrazené jistiny (jde o rozdíl součtu čerpaných částek a úhrad žalované, které byly započteny na jistinu), nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč, jak byly sjednány ve smlouvě, a smluvních pokut 500 Kč, celkem částky 34 038,56 Kč označené jako jistina, a dále příslušenství, konkrétně smluvního úroku 26,26 % ročně za období od 11. 1. 2024 do 15. 4. 2024 kapitalizovaného ve výši 5 508,34 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 33 108,56 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 038,56 Kč od 25. 1. 2024 do 15. 4. 2024, jenž byl kapitalizován ve výši 1 127,93 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 038,56 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně ověřovala schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.
4. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala pomocí kreditního skóre neboli credit scoringu a využívala statistický model, dále využila dostupné registry. Předložila výpočty týkající se příjmů a výdajů žalované a s odkazem na evropské právo a komentářovou literaturu a judikaturu různých soudů uvedla, že věřitel má prostor pro uvážení, jaké informace poskytnuté spotřebitelem budou ověřeny a jakým způsobem.
5. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:
6. Ve smlouvě č. 7201098544 ze dne 17. 1. 2022 („Šikovný účet“) si účastnice řízení sjednaly bezúčelový revolvingový úvěr s rámcem 35 000 Kč, roční úrokovou sazbou 26,28 % a RPSN 29,69 %, celková částka splatná spotřebitelem činí 39 982 Kč, výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě je jako zdroj hlavního příjmu žalované uvedeno „podnikatel“, čistý měsíční příjem 50 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 16 000 Kč.
7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad se podává, že žalovaná na úvěr v období od 17. 1. 2022 do 20. 10. 2023 celkem vyčerpala 96 538 Kč a vrátila 78 194,25 Kč.
8. V úvěrové zprávě jsou obsaženy osobní údaje žalované a detail o jejích dalších úvěrech, resp. výpočty týkající se její finanční situace.
9. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta se podává, že dne 17. 1. 2022 žalobkyně prověřila žalovanou v registrech JAP PUJCKA, ISIR, NRKI, CEE, MVCR s negativním (resp. vyhovujícím) výsledkem. Ohledně žalované je uvedeno, že je rozvedená, bydlí v podnájmu, má dvě děti, zdroj hlavního příjmu „podnikatel“, výše příjmu 50 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 16 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti mají činit 16 000 Kč.
10. Dopisem ze dne 10. 1. 2024, odeslaným dle poštovního podacího archu dne 11. 1. 2024, žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky 37 334,59 Kč do 14 dní od sepsání výzvy.
11. Z dopisu ze dne 1. 2. 2024 a poštovního podacího archu z následujícího dne plyne, že žalobkyně dne 2. 2. 2024 zaslala žalované předžalobní výzvu.
12. Další žalobkyní předložené listiny nebyly pro posouzení věci podstatné.
13. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění: Účastnice řízení dne 17. 1. 2022 uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7201098544, v níž si sjednaly bezúčelový revolvingový úvěr s rámcem 35 000 Kč, roční úrokovou sazbou 26,28 % a RPSN 29,69 %, celková částka splatná spotřebitelem činí 39 982 Kč, výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě je jako zdroj hlavního příjmu žalované uvedeno „podnikatel“, čistý měsíční příjem 50 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 16 000 Kč. Žalovaná na tuto smlouvu vyčerpala celkem 96 538 Kč a vrátila 78 194,25 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná je podnikatel a její měsíční čistý příjem činí 50 000 Kč, měsíční příjem ostatních členů domácnosti dosahuje 16 000 Kč. V potvrzení o provedení ověření bonity klienta jsou rovněž uvedeny výdaje domácnosti ve výši 16 000 Kč. Žalobkyně nicméně zjevně žádné příjmy ani výdaje žalované neověřovala. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalované zaslána dne 11. 1. 2024 s termínem plnění do 24. 1. 2024. Žalovaná již nezaplatila ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu odeslanou dne 2. 2. 2024.
14. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:
15. Mezi účastnicemi řízení došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele (ve smlouvě nadto nebylo uvedeno, že by se jednalo o úvěr pro potřeby podnikání), což ostatně v žádném ze svých podání nezpochybňovala ani žalobkyně. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).
16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době tvrzeného uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
19. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v lednu 2022 trpěla sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
20. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
21. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
22. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
23. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
24. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.
25. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
26. Z tvrzení žalobkyně je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně měla k dispozici toliko údaj o měsíčním čistém příjmu žalované ve výši 50 000 Kč a čistém příjmu dalších členů domácnosti ve výši 16 000 Kč. Dále žalobkyně pracovala s údajem o výši výdajů žalované 16 000 Kč (ten však ze smlouvy o revolvingovém úvěru neplyne). Žalobkyně však výši příjmů žalované neověřovala na základě nezbytných dokladů (např. výpisy z účtu, daňové přiznání apod.). Výdaje žalované pak zjevně nezjišťovala vůbec (natož že by je ověřovala). I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovanou uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani výše spotřebitelského úvěru, zákonodárce totiž nerozlišuje míru povinnosti poskytovatele úvěru k posuzování úvěruschopnosti dle výše poskytovaného úvěru.
27. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.
28. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).
29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok či poplatky) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 96 538 Kč. Žalovaná již vrátila žalobkyni celkem 78 194,25 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 18 343,75 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.
30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Jelikož žalobkyně prokázala, že žalovanou dopisem odeslaným dne 11. 1. 2024 vyzvala k zaplacení dlužné částky do 24. 1. 2024, je zřejmé, že žalovaná je ode dne 25. 1. 2024 (od tohoto dne žalobkyně nárokuje přiznání zákonného úroku z prodlení) v prodlení. Soud proto žalobkyni tento zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od 25. 1. 2024 do zaplacení přiznal, avšak pouze z částky bezdůvodného obohacení ve výši 18 343,75 Kč. Zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 343,75 Kč v kapitalizované výši za období 25. 1. 2024 – 15. 4. 2024 činí 607,86 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl, neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.
31. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty, náklady na vymáhání sjednané ve smlouvě) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn.
33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.33. Celková částka, ohledně níž byla žalobkyně procesně neúspěšná, ještě převyšuje částku, ohledně níž byla procesně úspěšná. Žalovaná by proto měla právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř.. Žalovaná byla nicméně v průběhu řízení pasivní a žádné náklady řízení jí nevznikly. Proto soud výrokem III. tohoto rozsudku vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
34. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).