Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 720 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 220 Kč od 10. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 3. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 12 220 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. [hodnota], kterou uzavřela s žalovanou dne 10. 7. 2024. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky a poplatky, úvěr byl poskytnut na dobu určitou. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou splátek. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pohledávka v celkové výši 12 220 Kč se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a smluvního úroku ve výši 2 220 Kč.Žalovaná se nevyjádřila, tedy nesporovala skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, žalobkyně je doložila smlouvou o úvěru č. [hodnota], potvrzením o provedené platbě na účet žalované ve výši 10 000 Kč, upomínkou včetně zesplatnění úvěru z 9. 11. 2024, předžalobní výzvou z 16. 11. 2025, výpisy z bankovního účtu žalované za období od 1. 5. 2024 až 31. 5. 2024 a 1. 3. 2024 až 31. 3. 2024. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byl ujednán úvěrový limit až do výše 10 000 Kč, zápůjční úroková sazba 40 % měsíčně, RPSN 5 524,44 % ročně, úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách až do úplného splacení úvěru. Žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč, na úhradu provedla několik dílčích plateb v celkové výši 5 500 Kč. Dle tvrzení žalobkyně zůstává nesplacená část jistiny ve výši 10 000 Kč a smluvní úrok ve výši 2 200 Kč.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalované úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaná další dluhy a výdaje, neověřila její skutečné příjmy. Žalobkyně sice doložila výpisy z bankovního účtu žalované za měsíce březen 2024 a květen 2024 a interní dokument posouzení úvěruschopnosti, avšak tyto podklady samy o sobě nepostačí k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně prověřována. Z přiložených výpisů z bankovního účtu žalované nadto plyne, že měsíční příjmy a výdaje žalované byly v době před uzavřením úvěrové smlouvy prakticky totožné, konečný zůstatek na účtu žalované by neumožňoval splácení jakýchkoliv dalších dluhů. Žalobkyně jako věřitel měla úvěruschopnost žalované zkoumat vzhledem k výši jejího měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaná stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané úrokové sazby 40 % měsíčně a ujednané RPSN ve výši 5 524,44 %.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od žalobkyně přijala peněžitou částku 10 000 Kč, na kterou provedla několik dílčích plateb v celkovém součtu 5 500 Kč. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 4 500 Kč, neboť žalovaná na úhradu dluhu provedla platby v celkové výši 5 500 Kč. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 7 720 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 4 500 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 4 500 Kč (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaná byla úspěšná v rozsahu zamítnuté částky 7 720 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Úspěšnější v této věci je žalovaná, ta však byla po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.