Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 994,73 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 994,73 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky 33 734,33 Kč a v části o zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 33 734,33 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 1. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 729,06 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa] [IČO] IČO, , poskytla žalovanému úvěr ve v celkové výši 40 017 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru původní věřitel zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný poskytnutý úvěr neuhradil, ze strany žalovaného byly evidovány dílčí splátky v celkové výši 19 022,27 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:
4. Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 6. 2024 bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných splátkách, úroková roční sazba byla stanovena ve výši 40 % měsíčně. Žalovaný uvedl ve smlouvě číslo účtu pro čerpání úvěru.
5. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 40 017 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a původní věřitel ke dni 24. 11. 2024 prohlásil úvěr za splatný, což bylo zjištěno z písemného oznámení.
6. Věřitelé evidovali ze strany žalovaného úhradu ve výši 19 022,27 Kč, toto tvrzení žalovaný nerozporoval.
7. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky.
8. Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky.
9. Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.
10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl na účet, který žalovaný ve smlouvě o úvěru označil, peněžní prostředky v celkové výši 40 017 Kč. Úrok ve výši 40 % měsíčně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná, pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena žalobkyni.
11. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupovala v pozici spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.
12. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný – spotřebitel – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku.
13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.
16. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
17. Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo věřitele k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by bez úroku v této výši byla smlouva o úvěru se žalovaným uzavřena. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.
18. Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 10 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 40 % měsíčně (480 % ročně), přípustná tolerance byla tedy mnohonásobně překročena.
19. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.
20. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
21. Přijetím částky 40 017 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a bylo jeho povinností bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni, které byla pohledávka postoupena. Soud proto výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb, když počátek doby prodlení soud vázal na termín zesplatnění úvěru, když stav bezdůvodného obohacení nepochybně v této době trval. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.
22. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu částečně zamítl, a to vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná.
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků řízení.