Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 27 712 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 712 Kč za období od 6. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 23 190 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 22 652,21 Kč,- kapitalizovaných úroků ve výši 52 668,21 Kč,- úroku 19,98 % ročně z částky 27 723,54 Kč od 28.9.2023 do zaplacení,- zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 27 723,54 Kč od 28. 9. 2023 do 5. 8. 2024,- zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 11,54 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 50 902 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce č. [hodnota] ze dne 20. 3. 2013. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 35 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 35 000 Kč, úroky ve výši 4 470 Kč, a dále poplatky a úhrady za služby v částce 24 792 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal půjčku včetně příslušenství vrátit ve 60týdenních splátkách po 1 072 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 14. 5. 2014. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 7 288 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:
4. Z listiny nazvané smlouva o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 20. 3. 2013 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit prostřednictvím splátek spolu s úrokem 4 470 Kč a poplatky v částce 24 792 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.
6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný z titulu této smlouvy uhradil toliko částku 7 288 Kč.
7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o půjčku uvedl, že je zaměstnán jako operátor, žije s rodiči a nesplácí půjčku u jiné společnosti. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ze zaměstnání ve výši 15 000 Kč, který měl být doložen pracovní smlouvou (zde nedoložena). K nezaopatřeným dětem žalovaný neuvedl žádný údaj, tj. kolonku nevyplnil. Soud dále zjistil, že žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 10 500 Kč, z toho 3 500 Kč na splátky půjček/výživné.
8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutou půjčku a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet (např. ověření žalovaným uváděných příjmů, ale i výdajů a posouzení výše závazků u jiných společností ze spotřebitelských úvěrů atd.).
9. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul, že o žalovaném zjistil, že je zaměstnán jako operátor jeho měsíční příjem činí 15 000 Kč, přičemž s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě.
10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovaným uváděné měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků a spolehl se jen na prohlášení žalovaného. Doložena nebyla ani pracovní smlouva, ani výplatní pásky žalovaného ohledně prokázání příjmu z jeho zaměstnaneckého poměru, ani podklady k ověření výdajů vč. již existujících smluv. Soud považoval zejména za nevěrohodný údaj žalovaného, že nemá půjčku u jiného subjektu a nemá vyživovací povinnost, když v kolonce výdaje na jednu z těchto položek uvedl výdaj 3 500 Kč/měsíc.
11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou 31. 7. 2024.
12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 20. 3. 2013 částku ve výši 35 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 35 000 Kč a dále úrok s poplatky v částce 29 262 Kč. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného.
13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o půjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 20. 3. 2013. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále také „obč. zák.“ s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.
15. Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
16. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky.
17. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu tehdy platného ustanovení § 657 a násl. obč. zák., kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.
18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Poskytovatel úvěru či půjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.
20. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o půjčce.
21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o půjčce nebyla mezi uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobce, k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. žalobci vydat. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 27 712 Kč, když z čerpané částky splatil 7 288 Kč (35 000 – 7 288 = 27 712). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud zde vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 31. 7. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 5. 8. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 6. 8. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
22. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o půjčce neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.
23. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. kdy žalovaný, který měl úspěch v poměru 54 % ku úspěchu žalobce, co do 46 %, by měl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 8 %. Z obsahu spisu ovšem nebylo zjištěno, že by žalovanému nějaké náklady v souvislosti s tímto řízením dosud vznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).