Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 8 508 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 508 Kč za období od 3. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 16 720 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 253,09 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 27 888,69 Kč, Anonymizováno- úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 13 740,74 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % z částky 13 740,74 Kč od 28. 9. 2023 do 2. 8. 2024,- zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % z částky 5 232,74 Kč od 3. 8. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 25 228 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, uzavřel se žalovanou smlouvu o půjčce č. [hodnota] ze dne 29. 7. 2012. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále úroky ve výši 2 554 Kč a poplatky ve výši 14 166 Kč. Celkem se tedy žalovaná zavázala úvěr včetně příslušenství vrátit v 60 týdenních splátkách po 612 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradila celkem 11 492 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:
4. Z listiny nazvané smlouva o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 29. 7. 2012 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 2 554 Kč a s poplatky ve výši 14 166 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky.
6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila z titulu této smlouvy toliko částku 11 492 Kč.
7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěru uvedla, že pracuje na hlavní pracovní úvazek jako pomocná síla v kuchyni a pracovnice úklidu, žije v nájmu a nesplácí žádné úvěry u jiných společností. Žalovaná mezi své měsíční příjmy uvedla částku 11 500 Kč a další čisté příjmy ve výši 6 000 Kč, které však nebyly nikterak odůvodněny. Své měsíční výdaje odhadla částkou 8 700 Kč.
8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované úvěr splácet, zejména nespecifikovaný příjem 6 000 Kč a ověření výdajů uváděných žalovanou.
9. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul údaje ze zákaznické karty. Žalovaná měla mít kromě příjmu ještě další příjmy, ovšem neověřené. Pak „papírově“ vykazovala žalovaná vyšší příjem, celkem v částce 17 500 Kč. S ohledem na výši příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena před 24. 2. 2013, tedy datu před účinnosti novely spotřebitelského zákona, kdy neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.
10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovanou uváděné měsíční příjmy označené jako další příjem ve výši 6 000 Kč/měsíčně.
11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní upomínkou odeslanou dne 30. 7. 2024.
12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 29. 7. 2012 částku ve výši 20 000 Kč v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 20 000 Kč a dále úroky a poplatky. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované.
13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, apod.
14. Nejvyšší soud v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20. 3. 2019 dospěl k závěru, že úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou – tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon – je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.
15. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je s ohledem na výše uvedené absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 145/2010 Sb. K tomuto závěru vede i rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.
16. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele – na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, dále také „obč. zák.“ (s odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) je absolutní neplatnost smlouvy o půjčce.
17. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala od právního předchůdce žalobce částku 20 000 Kč, když vrátila toliko 11 492 Kč.
18. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o půjčce nebyla mezi uzavřena platně, došlo na straně žalované na úkor žalobce k bezdůvodnému obohacení, a proto je žalovaná povinna toto obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. žalobci vydat. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 8 508 Kč, když ze žalované částky splatila 11 492 Kč (20 000-11 492=8 508). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 30. 7. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 2. 8. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem 3. 8. 2024 do prodlení, žalobce tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
19. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.
20. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalované v tomto řízení výrazně překročil úspěch žalobce a žalované by tedy náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu ovšem nebylo zjištěno, že by žalované nějaké náklady v souvislosti s tímto řízením dosud vznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).