Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 6. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 1 000 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 12. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 23. 11. 2023. Na základě této smlouvy bylo žalovanému poskytnuto 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve 4 500 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, když se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 6. 2024. V důsledku čehož žalobce dluh zesplatnil ke dni 21. 11. 2024 a žalovanému vznikla povinnost zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 30 000 Kč a dále poplatky za zaslané upomínky 2x 500 Kč. Žalobce dále tvrdil, že splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovanému úvěr splácet.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu.Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:
4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému – spotřebiteli – dne 23. 11. 2023 peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Smlouva obsahuje závazek úvěrovaného splatit úvěr ke dni 15. 11. 2024 (do 12 měsíců) s tím, že v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 500 Kč bude splácen úrok ve výši 54 000 Kč (tj. 15 % p.m.) Z předložených listin bylo dále zjištěno, že žalovaný sdělil žalobci číslo svého účtu [č. účtu].
5. Z výpisů z účtu bylo prokázáno, že žalobce poskytl dne 23. 11. 2023 na účet označený žalovaným [č. účtu] částku ve výši 30 000 Kč. Z detailu příchozích plateb vyplývá, že byla provedena ověřovací platba a daný bankovní účet je veden na jméno žalovaného.
6. Z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaný uvedl své příjmy v částce 32 325 Kč a výdaje v částce 18 032 Kč, z toho 15 032 Kč žalovaný splácí na 3 úvěry.
7. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 21. 11. 2024.
8. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce poskytl žalovanému v období od 23. 11. 2023 a peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to na základě smlouvy, která obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného hradit úroky ve výši 15 % měsíčně z jistiny. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na dluh něčeho plnil.
9. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
10. Dle obsahu je daný nárok opřen o smlouvu o úvěru. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsU“).
11. Po zhodnocení práv a povinností, které pro oba účastníky vyplývaly z uzavřené smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 576, 577 a 588 o.z., a to pro zde sjednaný nemravně vysoký úrok ve výši 15 % p.m. (180 % p.a.), jež je v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 1 odst. 2 o.z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) v listopadu roku 2023 celkem cca 9,61 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než 18násobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však 18násobkem. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.
12. Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru, zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Přistoupením k moderaci by žalobce nebyl motivován k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023 sp. zn. 47 Co 87/2023).
13. Současně bylo povinností věřitele dle § 86, § 87 ZsU před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z žalobcem předložených listin plyne, že v daném případě žalobce své povinnosti nedostál. Žalobce nedoložil výpisy z účtu a soud tak nemohl ověřit příjmy žalovaného, ovšem už skutečnost, že žalovaný v době žádosti o úvěr splácet tři jiné úvěry napovídá tomu, že neměl dostatečné prostředky pro své výdaje. K uvedenému je pak třeba uvažovat, že jiné výdaje, než na uvedené úvěry a nájem, žalovaný nespecifikoval, což také činí hodnocení jeho úvěruschopnosti nevěrohodným. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
14. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 30 000 Kč, když ze žalované částky nesplatil ničeho. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (listina s předžalobní výzvou). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 21. 11. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 25. 11. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 26. 11. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., který soud vázán žalobou přiznal od data 6. 12. 2024. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
15. V celém zbývajícím rozsahu, tj. poplatků, soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a poplatcích, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
16. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce byl úspěšný v převážném rozsahu, když úspěch žalovaného odpovídá pouze nepatrnému rozsahu týkajícím se příslušenství, a proto soud žalobci přiznal plnou výši nákladů řízení. V řízení vznikly žalobci náklady tvořené zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 240 Kč a náklady právního zastoupení. Soudu je známo, že se žalobce domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Proto postupoval dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když přiznal za 3 úkony právní služby částku 900 Kč, tj. 300 Kč/úkon (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a předžalobní výzva) vč. paušální náhrady hotových výdajů za uvedené 3 úkony právní služby po 100 Kč. Celkem tak na nákladech řízení 2 440 Kč, které je žalovaný povinen hradit k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 o. s. ř.
17. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.