Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9 360 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 360 Kč za období od 6. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 9 196 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 8 413,91 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 19 267,76 Kč,- úroku 19,98 % ročně z částky 10 106,75 Kč od 28.9.2023 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10 106,75 Kč od 28. 9. 2023 do 5. 8. 2024- zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 746,75 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 18 556 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, uzavřel se žalovanou smlouvu o půjčce č. [hodnota] ze dne 8. 3. 2013. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 11 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 11 000 Kč a dále úroky ve výši 1405 Kč a poplatky ve výši 7 791 Kč. Celkem se tedy žalovaná zavázala půjčku včetně příslušenství vrátit v 60týdenních splátkách po 337 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradila celkem 1 640 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:
4. Z listiny nazvané smlouva o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 8. 3. 2013 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 1405 Kč a poplatky ve výši 7 791 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky.
6. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila z titulu této smlouvy toliko částku 1 640 Kč.
7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná při žádosti o půjčku uvedla, že nepracuje, je v domácnosti, žije s rodiči a nesplácí žádné půjčky u jiných společností. Žalovaná mezi své měsíční příjmy uvedla „mzdu“ v částce 4300 Kč, podporu v částce 800 Kč, jiné příjmy v částce 700 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 16 500 Kč, které však nebyly nikterak odůvodněny. Své měsíční výdaje odhadla částkou 13 400 Kč.
8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalované splácet poskytnutou půjčku a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované půjčku splácet, zejména nespecifikovaný příjem 16 500 Kč a ověření výdajů uváděných žalovanou.
9. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnul údaje ze zákaznické karty. Žalovaná měla mít kromě mzdy ještě další příjmy, ovšem vše neověřené. Pak „papírově“ vykazovala žalovaná vyšší příjem, celkem v částce 22 300 Kč. S ohledem na výši příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak není jeho povinností zkoumat, zda se osoba žádající o půjčku nedopouští pokusu o podvod a jedná poctivě.
10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval žalovanou uváděné měsíční příjmy, nebylo zjištěno, od koho žalovaná získává mzdu, když je nezaměstnaná a příjem označený jako další příjem domácnosti ve výši 16 500 Kč/měsíčně také nebyl věrohodně zjišťován.
11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní upomínkou odeslanou dne 31. 7. 2024.
12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 8. 3. 2013 částku ve výši 11 000 Kč, v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 11 000 Kč a dále úroky a poplatky. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované.
13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o půjčce vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 20. 3. 2013. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále také „obč. zák.“ s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.
15. Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
16. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky.
17. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu tehdy platného ustanovení § 657 a násl. obč. zák., kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.
18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Poskytovatel úvěru či půjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.
20. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o půjčce.
21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o půjčce nebyla mezi uzavřena platně, došlo na straně žalované na úkor žalobce k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinna toto obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. žalobci vydat. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 9 360 Kč, když ze žalované částky splatila 1 640 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 31. 7. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 5. 8. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem 6. 8. 2024 do prodlení, žalobce tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
22. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o půjčce neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.
23. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. když poměr úspěchu žalované téměř odpovídá poměru úspěchu žalobce. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).