17 C 41/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 11. 12. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 29 040,36 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c. (dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c.), uzavřel dne 29. 2. 2024 se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy byla žalované dne 29. 2. 2024 poskytnuta částka 20 000 Kč na její bankovní účet, přičemž žalovaná se zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 30 251,36 Kč, zahrnující jistinu, úroky a poplatky spojené s úvěrem. Smlouva stanovila konečný termín splatnosti nejpozději na den 29. 6. 2024. Žalovaná však dohodnuté splátky řádně a včas neplnila a ke dni splatnosti neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 11. 7. 2024, avšak tato zůstala bez reakce žalované.

2. Žalovaná se dne 5. 3. 2025 vyjádřila k žalobě v tom smyslu, že žalobou uplatněný nárok neuznává a navrhuje žalobu zamítnout. Žalovaná uvedla, že smlouva o úvěru je podle jejího názoru neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně při jejím uzavírání zcela nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované. Tvrdí, že žalobkyně měla k dispozici údaje z Bankovního registru klientských informací, Nebankovního registru klientských informací a Registru platebních informací, z nichž bylo zřejmé, že žalovaná nebude schopna úvěr splácet, avšak tyto informace nevyužila a rezignovala na řádné ověření příjmových a výdajových poměrů žalované. Žalovaná se rovněž dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nichž nedostatečné posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vede k neplatnosti smlouvy, a dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 23 ICdo 56/2019-87, a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, které zdůrazňují povinnost věřitele zkoumat reálnou schopnost dlužníka splácet úvěr. Podle žalované smlouva obsahuje řadu jednostranně výhodných ujednání ve prospěch žalobkyně, která ve svém souhrnu činí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a zákazem zneužití práva. Popsané jednání žalobkyně označuje žalovaná za zneužití práva na úkor slabší smluvní strany. Na podporu svých tvrzení žalovaná navrhla provést důkaz výpisy z uvedených registrů a svým účastnickým výslechem. Netvrdila, jakou přesnou částku na dluh uhradila.

3. Soud ve věci vyhlásil rozsudek pro uznání ze dne 7. 5. 2025, č. j. 17 C 41/2025-42, který byl po včasně podaném odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2025, č.j. 47 Co 96/2025-58 podle § 219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) zrušen a věc byla zdejšímu soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že zdejší soud posoudí, zda byla před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumána úvěruschopnost žalované a zdali je smlouva o spotřebitelském úvěru platná a posoudí výši sjednaného úroku z úvěru.

4. Žalobkyně následně dne 10. 10. 2025 navrhla rozšířit svoji žalobu o částku 1 211 Kč, kdy celkově požaduje zaplacení 30 251,36 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 251,36 Kč od 30. 6. 2024 do zaplacení.

5. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2025, č.j. 17 C 41/2025-76 soud připustil změnu žaloby v tom znění, že nyní je nově po žalované požadována k zaplacení vedle dosavadního žádání k úhradě ještě částka 1 211 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za období od 30. 6. 2024 do zaplacení, nově je po žalované požadována k úhradě částka 30 251,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za období od 30. 6. 2024 do zaplacení.

6. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a o. s. ř. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

7. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že dne 29. 2. 2024 uzavřela žalovaná s původním věřitelem Multitude Bank p.l.c. smlouvu o revolvingovém úvěru na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 20 000 Kč. První čerpání činilo 20 000 Kč. Smlouva stanovila minimální měsíční platbu ve výši 13 % z celkové splatné částky nebo 1 000 Kč, nominální úrokovou sazbu 0,4026 % denně (tj. 146,949 % ročně), roční procentní sazbu nákladů (dále jen „RPSN“) ve výši 299,98 %, poplatek z prodlení 250 Kč a termín splatnosti 15 dnů od data výpisu.

8. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru (SECCI) soud zjistil, že úvěr je spotřebitelský revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 20 000 Kč, sjednaný na dobu neurčitou, s denní úrokovou sazbou 0,4026 % (146,95 % ročně), RPSN 299,98 %, a předpokládanou celkovou částkou k úhradě 35 919,47 Kč při čerpání 20 000 Kč na jeden rok. Minimální měsíční splátka je stanovena jako 13 % z nesplacené částky nebo 1 000 Kč.

9. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná [jméno FO] dne 29. 2. 2024 podala žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, která byla téhož dne schválena a vyplacena. Žádost obsahuje identifikační údaje žalované (rodné číslo [RČ] [adresa] adresa, , bankovní účet [č. účtu], telefonní číslo [tel. číslo] [e-mail] e-mail, ) a uvádí zdroj příjmu jako mzdu. Stav úvěru je označen jako „committed“, datum schválení 29. 2. 2024, datum splatnosti 30. 3. 2024, variabilní symbol [var. symbol].

10. Z potvrzení o výplatě úvěru soud zjistil, že dne 29. 2. 2024 byla žalované [jméno FO] vyplacena částka 20 000 Kč na bankovní účet vedený u [právnická osoba]. (číslo účtu [č. účtu]). Transakce byla provedena pod variabilním symbolem [var. symbol], označena jako [Anonymizováno] _[Anonymizováno], a byla zpracována téhož dne. Dokument obsahuje identifikaci transakce [Anonymizováno] a potvrzuje, že výplata byla realizována na účet žalované.

11. Z výpisu čerpání a plateb soud zjistil, že dne 29. 2. 2024 žalovaná čerpala částku 20 000 Kč. Následné výpisy z března až června 2024 zachycují narůstající úroky a poplatky, přičemž souhrnný stav ke dni 27. 6. 2024 činil 30 251,36 Kč (jistina 20 000 Kč, úroky 9 501,36 Kč, poplatky 750 Kč). Žalovaná neuhradila žádnou část svého dluhu.

12. Z faktury k úvěrovému účtu soud zjistil, že k datu 29. 6. 2024 činila celková dlužná částka žalované vůči původnímu věřiteli 30 412,40 Kč, z čehož jistina činila 20 000 Kč, úroky za období čerpání 9 662,40 Kč a poplatky za náhradu účelně vynaložených nákladů 750 Kč (po třech položkách po 250 Kč). Dokument dále uvádí, že žalovaná neprovedla žádnou úhradu, aktuální povinná minimální měsíční splátka byla stanovena na 3 953,61 Kč, datum splatnosti na 29. 6. 2024, a variabilní symbol pro platby je 4676155.

13. Z oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy soud zjistil, že dne 11. 7. 2024 bylo žalované oznámeno, že její dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] -[Anonymizováno], uzavřené dne 29. 2. 2024 s původním věřitelem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c., byl na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupen na žalobkyni [Jméno žalobkyně]. Oznámení uvádí, že pohledávka činí 30 251,36 Kč a skládá se z neuhrazené jistiny, poplatků, smluvní pokuty, úroků z prodlení a nákladů na vymáhání. Součástí dokumentu je i výzva k úhradě před podáním žaloby, ve které je žalovaná vyzvána k zaplacení částky 39 834,36 Kč (30 251,36 Kč jistina + 9 583 Kč náklady právního zastoupení) do tří dnů na účet žalobkyně, s upozorněním na možné soudní řízení a exekuci.

14. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek, standardních podmínek úvěrové smlouvy [Anonymizováno], seznamu postoupených pohledávek [Anonymizováno] a z dodatku č. [hodnota] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek soud zjistil, že mezi původním věřitelem [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c. a žalobkyní [Jméno žalobkyně]. byla uzavřena smlouva o opakovaném postoupení pohledávek, na jejímž základě byla pohledávka vůči žalované postoupena žalobkyni. Seznam postoupených pohledávek potvrzuje, že pohledávka žalované ze smlouvy č. [hodnota] ve výši 30 251,36 Kč byla zahrnuta do balíku postoupených pohledávek. Dodatek č. [hodnota] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek prodloužil platnost rámcové smlouvy do 20. 01. 2024 s automatickou obnovou.

15. Z podacího lístku [právnická osoba] soud nezjistil ničeho podstatného pro řádné zjištění skutkového stavu.

16. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c. (dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] p.l.c.), na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] -[Anonymizováno] -[Anonymizováno] ze dne 29. 2. 2024 poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které byly téhož dne vyplaceny na její bankovní účet vedený u [právnická osoba]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu a uhradit úroky a poplatky, přičemž smlouva stanovila denní úrokovou sazbu 0,4026 % (tj. 146,95 % ročně), RPSN 299,98 %, minimální měsíční splátku ve výši 13 % z nesplacené částky nebo 1 000 Kč, a sankce za prodlení včetně poplatku 250 Kč a penále 0,1 % denně. Celková dlužná částka ke dni splatnosti činila 30 251,36 Kč. Žalovaná neuhradila žádnou splátku. Pohledávka ze smlouvy č. [Anonymizováno] -[Anonymizováno] -[Anonymizováno] byla na základě smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni [Jméno žalobkyně]., což bylo žalované oznámeno předžalobní výzvou ze dne 11. 7. 2024, ve které byla vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalovaná na výzvu nereagovala.

17. Žaloba je částečně důvodná.

18. Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení ZoSÚ, ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).

19. V této věci bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z., kdy právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval skutečné příjmy a výdaje žalované jinak než pouhým převzetím jejích tvrzení, rovněž nebylo doloženo, že by byly využity údaje z registrů klientských informací nebo jiné objektivní podklady, které by umožnily posoudit schopnost žalované splácet úvěr.

20. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobkyně, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z., platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87 ZoSÚ) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná jako spotřebitel byla ve vztahu s právním předchůdcem žalobkyně slabší stranou, a byla tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek odborných znalostí v oblasti peněžnictví a neměla možnost ovlivnit obsah smluvních podmínek, které byly předem připraveny poskytovatelem úvěru.

22. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

24. V daném případě žalobkyně nijak netvrdila ani neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli posuzoval úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V návrhu ani v připojených důkazech není obsaženo žádné tvrzení o tom, že by právní předchůdce žalobkyně zjišťoval skutečné příjmy, výdaje či majetkové poměry žalované, ani jakým způsobem by takové posouzení mělo být provedeno. Není doloženo, že by si právní předchůdce žalobkyně vyžádal či ověřoval jakékoli objektivní podklady, jako jsou výpisy z účtu, potvrzení o příjmech, rozhodnutí o dávkách nebo jiné dokumenty, které by umožnily verifikaci schopnosti žalované úvěr splácet. Ze žádosti o úvěr ze dne 29. 2. 2024 vyplývá pouze to, že žalovaná uvedla své identifikační údaje, bankovní spojení a zdroj příjmu jako „mzdu“, bez uvedení konkrétní výše příjmů či výdajů, přičemž právní předchůdce žalobkyně pouze standardní informace o spotřebitelském úvěru (SECCI), kdy takové jednání nemůže ve vztahu k povinnostem upravených v ZoSÚ obstát. Přestože žádost obsahuje prohlášení žalované o pravdivosti údajů, není z žádného důkazu zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně tato tvrzení jakkoli ověřoval nebo porovnával s veřejně dostupnými údaji o životním minimu či průměrných výdajích domácností. Z uvedeného tak nelze dovodit, že by právní předchůdce žalobkyně splnil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

25. Současně dospěl soud k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. CLS-CZ-67615 je absolutně neplatná podle § 576, § 577 a § 588 o. z., a to pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o. z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když smlouva stanovila denní úrokovou sazbu 0,4026 %, což odpovídá 146,95 % ročně, a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 299,98 %. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy, když podle údajů České národní banky činila obvyklá úroková sazba u spotřebitelských úvěrů v rozhodné době přibližně 10 % ročně. Ujednání o úroku je tedy téměř patnáctinásobně vyšší než obvyklá praxe peněžních ústavů. V důsledku toho je smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.

26. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (srov. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]), nikoli však osminásobek či vyšší. V daném případě činila sjednaná úroková sazba 146,95 % ročně, zatímco obvyklá úroková míra u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu se podle údajů České národní banky pohybovala kolem 10 % ročně. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů. Soud proto přihlíží k absolutní neplatnosti smlouvy z úřední povinnosti, a to smlouva je neplatná ex tunc.

27. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

28. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala z titulu ex tunc neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. CLS-CZ-67615 peněžitou částku ve výši 20 000 Kč. Z provedených důkazů, zejména z potvrzení o výplatě úvěru a fakturační historie, bylo prokázáno, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ustanovení § 2993 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto výrokem I. žalovanou zavázal k zaplacení částky 20 000 Kč (výrok I.)

29. Výrokem II. soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Jestliže byla smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] -[Anonymizováno] -[Anonymizováno] od počátku absolutně neplatná, nebyly mezi účastníky platně sjednány platby smluvních úroků, poplatků ani dalších nákladů spojených s úvěrem. Žalobkyně proto nemohla požadovat jejich úhradu. Stejně tak nelze přiznat zákonný úrok z prodlení z částky 30 251,36 Kč od data uvedeného v žalobním návrhu, neboť žalovaná se nemohla ocitnout v prodlení s plněním neplatného závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny byla stanovena až rozhodnutím soudu (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a dosud nenastala, žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Z těchto důvodů proto soud žalobu v části o zaplacení částky 10 251,36 Kč a úroků z prodlení z celé vymáhané částky zamítl (výrok II.).

30. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch v poměru 66,10 % ku úspěchu žalované, která se ubránila v řízení co do 33,90 %. Soud při stanovení výše advokátovy odměny postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

31. Plné náklady řízení žalobkyně by byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 162 Kč a odměnou za právní zastoupení žalobkyně. Soud při stanovení výše advokátovy odměny postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif nebo též cit. vyhláška – viz přechodná ustanovení čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Proto soud rozhodl o nákladech právního zastoupení dle § 14b označené vyhlášky. Podle § 14b) odst. 1 bod 1 cit. vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí v dané věci mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby částku 300, až následně od 1. 1. 2025 činí v dané věci mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby částku 400 Kč.

32. Advokát žalobkyně učinil v řízení 3 úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024, a sice převzetí věci, výzvu k plnění a sepis žaloby (3krát 300 Kč za úkon), tj. celkem 900 Kč. Po 1. 1. 2025 pak soud žalobkyni přiznal mimosmluvní odměnu za vyjádření k odvolání žalované ze dne 23. 7. 2025 (tj. 1krát 400 za úkon), když takový úkon je svojí povahou a účelem úkonem nejbližším úkonům uvedeným v § 11 advokátního tarifu. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi náhrada hotových výdajů v paušální částce po 100 Kč za úkon podle § 14b) odst. 5 písm. a) cit. vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. celkem 300 Kč, a 100 kč za úkon podle § 14b) odst. 6 písm. a) cit. vyhlášky v účinném znění. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu i daň ve výši 21 % z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně za zastoupení advokátem by tak dosáhly výše 2 057 Kč, ke kterým je třeba připočíst ještě zaplacený soudní poplatek ve výši 1 162 Kč, celkem by tedy činily 3 219 Kč.

33. Vzhledem k poměrnému úspěchu žalobkyně přiznal soud žalobkyni oproti žalované právo na náhradu 32,20 % (tj. 66,10 % - 33,90 %) z celkových nákladů řízení, tj. částku 1 036,50 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 o. s. ř.

34. Lhůtu k plnění dle výroků I. a III. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Co se týká výroku I., o povolení splátek soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., podle něhož může soud určit, že peněžité plnění má být poskytnuto ve splátkách, je-li to odůvodněno poměry účastníků, aniž by tím byla nepřiměřeně dotčena práva věřitele.

35. Soud při rozhodování lhůtě k plnění peněžité povinnosti uvedené ve výroku I. přihlédl k návrhu žalované na povolení splátek. Vzhledem k výši dluhu, osobním a majetkovým poměrům žalované a skutečnosti, že žalovaná projevila ochotu dluh splácet, soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, splatných vždy do 20. dne v měsíci, počínaje dnem 20. 12. 2025, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné z nich. Tento postup odpovídá zásadě proporcionality a účelu § 160 odst. 1 o. s. ř., který má zabránit neúměrnému zatížení povinného a současně zajistit postupné uspokojení oprávněného.

36. Pokud jde o lhůtu k plnění ve výroku III., soud stanovil lhůtu 60 dnů od právní moci rozsudku, a to s přihlédnutím k celkové finanční situaci žalované (srov. bod 35 odůvodnění). Bezprostřední splatnost nákladů řízení by na žalovanou kladla nepřiměřenou jednorázovou finanční zátěž, a proto soud využil možnost moderace lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na zásadu proporcionality a sociální situaci povinné. Stanovení delší lhůty k úhradě nákladů řízení přitom nezasahuje nepřiměřeně do práv žalobkyně, neboť nejde o podstatnou část její pohledávky a prodlení s úhradou účelně vynaložených nákladů po dobu 60 dnů nemůže ohrozit její majetkové zájmy.