18 C 186/2024

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2024 po žalované domáhala zaplacení částky 60 421 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru. V žalobě uvedla, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] [IČO] IČO, a žalovanou dne 27. 11. 2019 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 35 692 Kč v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 3 154 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 27. 11. 2021. Žalovaná nesplácela řádně a včas, když na dluh zaplatila celkem 15 271 Kč, dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 34 788,43 Kč, z nesplaceného poplatku ve výši 25 632,57 Kč a příslušenství. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, avšak bezvýsledně.Žalobkyně byla usnesením ze dne 3. 1. 2025 vyzvána, aby doplnila svá tvrzení vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a navrhla důkazy k jejich prokázání, neboť žalobkyní předložené doklady dle názoru soudu v dostatečné míře neprokazovaly splnění této povinnosti.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 27. 11. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 27. 11. 2019 žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s dalšími poplatky ve výši 35 692 Kč, a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 3 154 Kč s tím, že poslední splátka činí 3 150 Kč.Ze žádosti o úvěr k úvěrové smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a nemá vyživovací povinnost k dalším osobám. Dále uvedla, že vykonává pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], a její měsíční příjem je ve výši 13 816 Kč. Žalovaná dále uvedla další čisté příjmy domácnosti ve výši 27 495 Kč, k měsíčním výdajům žalovaná uvedla, že jsou tvořeny částkou 3 500 Kč představující součet měsíčních výdajů žalované. V kolonce ověřené dokumenty je zaškrtnuto v kolonce pracovní smlouva a výplatní pásky. Žalovaná požadovala úvěr z důvodu běžných výdajů domácnosti.Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Při zkoumání schopností žalované úvěr splácet ovšem postup žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně náležitě neprověřil především další čisté příjmy domácnosti žalované, které byly tvrzeny ve výši 27 495 Kč, kdy lze sledovat velký nepoměr mezi příjmy žalované okolo 13 000 Kč a dalšími tvrzenými příjmy ve výši 27 495 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dále nikterak nezkoumal další dluhy, a především výdaje žalované, kdy sama žalovaná uvedla, že úvěr požaduje z důvodu běžných výdajů domácnosti, které zde tvrdila ve výši 3 500 Kč, nicméně žádala o úvěr ve výši 40 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně nikterak neověřil ostatní čisté příjmy domácnosti a bez těchto dále nezkoumal možnosti žalované splácet částku celkem 3 154 Kč měsíčně s ohledem na příjmy žalované okolo 13 000 Kč, kdy po odečtení tvrzených měsíčních výdajů a jedné splátky by žalované zbylo okolo 6 000 Kč měsíčně. Vzhledem k výše uvedenému nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitelka měla úvěruschopnost žalované zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jejího měsíčního příjmu, ale též zohlednit její měsíční výdaje. Žalobkyně (její právní předchůdce) však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalované, přestože vzhledem k velikosti jeho portfolia a zkušenosti a ceně za jakou úvěr poskytuje, by takové chování bylo nejen žádoucí, ale zejména očekávané. Bez takového zjištění není možné řádně posoudit úvěruschopnosti na straně žalované.Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně přijala peněžitou částku 40 000 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni toto plnění ponížené o částku 15 271 Kč, které již žalovaná uhradila. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb a to od doručení předžalobní výzvy k zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud tedy ve zbylé části včetně příslušenství s ohledem na zjištěný skutkový stav, žalobu jako nedůvodnou zamítl. (výrok II.).O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla ve věci méně než poloviční úspěch. Žalované náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Lhůtu k plnění dle výroku č. I tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.