Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 688 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 21 688 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu žalobkyní uplatněného nároku zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 479,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2026 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 678 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že její právní předchůdce (spol. [právnická osoba] [IČO] IČO, ) uzavřel s žalovaným dne 28. 6. 2025 smlouvu o spotřebitelském (revolvingovém) úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky celkem ve výši 26 800 Kč. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty ve dvou platbách (17 000 Kč, 9 800 Kč) na účet označený žalovaným č. [č. účtu]. Žalovaný se uvedenou smlouvou zavázal poskytnuté finance vrátit spolu se smluvním úrokem. Žalovaný nedostál své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek. Proto původní věřitel dne 25. 2. 2026 úvěr zesplatnil. Žalobkyně v žalobě rovněž uvedla, že před samotným uzavřením smlouvy původní věřitel vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného na základě tvrzení žalovaného o jeho příjmech/výdajích a lustrací ve veřejných registrech (CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI). Současně dodala, že nedisponuje dokumentací ohledně lustrace žalovaného v databázích ani údaji o tvrzených příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 21. 4. 2026 předžalobní výzvu, která však zůstala bez odezvy. Žalobkyně tak v tomto řízení požaduje po žalovaném zaplacení částky 27 678 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 21 688 Kč a smluvního úroku 5 990 Kč. Pro případ, kdy by s ohledem na podmínky úvěrové smlouvy byla soudem posouzena tato jako neplatná, domáhala se žalobkyně vrácení finančních prostředků jakožto bezdůvodného obohacení žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě, přes výzvu a poučení soudu, nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř.
4. Na základě provedených listinných důkazů (smlouvy o úvěru č. [hodnota] a navazujícího dodatku č. 1, obchodních podmínek pro produkt kimbi, výpisů z účtu, upomínek k úhradě dlužné částky, smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a podacího lístku) dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně ([Anonymizováno]. [právnická osoba] [IČO] IČO, ) uzavřel s žalovaným dne 28. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru kimbi č. [hodnota] na dobu neurčitou. Uvedenou smlouvou se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše 17 000 Kč na jeho účet č. [č. účtu]. Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finance vrátit spolu s úrokem ve výši 80 % ročně v měsíčních splátkách. Minimální výše měsíční splátky byla ujednána na 1 968 Kč, s tím, že se její výše každý měsíc mění. Smlouva rovněž stanovila roční procentní sazbu nákladů na úvěr (dále jen RPSN) ve výši 117 %. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o revolvingovém úvěru kimbi č. [hodnota] byla upravena výše úvěrového rámce z 17 000 Kč na 25 950 Kč, rovněž byla upravena RPSN na 116,90 %. Žalovanému byly na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru kimbi č. [hodnota] poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 26 800 Kč na účet č. [č. účtu], a to ve dvou platbách – dne 28. 6. 2025 částka 17 000 Kč a dne 30. 7. 2025 částka 9 800 Kč. Žalovaný řádně nehradil měsíční splátky, pročež byl právním předchůdcem žalobkyně urgován k jejich úhradě. Následně právní předchůdce žalobkyně přistoupil ke zesplatnění dluhu ke dni 25. 2. 2026. Poté došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025. O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 21. 4. 2026 předžalobní výzvu, v níž ho vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů. Tato však zůstala bez odezvy.
5. Právní posouzení věci vychází z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na postavení žalovaného jakožto spotřebitele.
6. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů samostatně i v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně, a to jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni.
7. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by před uzavřením smlouvy byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Z provedených důkazů nevyplývá, že by byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, nebylo prokázáno, jaké konkrétní podklady měl v době uzavření smlouvy původní věřitel (právní předchůdce žalobkyně) k dispozici, tj. zda disponoval údaji o příjmech, pravidelných výdajích, dalších závazcích a způsobu splácení dosavadních dluhů žalovaného, případně zda tyto údaje ověřil z objektivních a spolehlivých zdrojů a jak je vyhodnotil z hlediska schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet. Posouzení úvěruschopnosti tak nebylo založeno na nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích, jak vyžaduje § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné smlouvy, a to od počátku (ex tunc) jako celek, ve smyslu ustanovení § 576, § 577 a § 588 o.z. Soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu.
8. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda předmětná úvěrová smlouva není v rozporu s dobrými mravy a s principy zakotvenými v občanském právu na ochranu spotřebitele a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.
9. Podle ust. § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
10. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ „V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné.“
12. V souzené věci byla účastníky sjednána úroková sazba stanovena na 80 % ročně a RPSN na 116,90 %. Takováto ujednání jsou v zřejmém rozporu s citovanými ustanoveními o.z. a rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť sjednaná úroková sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, když je obecně známo, že odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u banky cca 6 až 10 %, u jiných, nebankovních subjektů cca 20 až 30 %.
13. Podle § 2993 o.z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
14. Na základě výše uvedených důvodů soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná od počátku. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil podle pravidel bezdůvodného obohacení, dle § 2993 o.z., neboť žalovaný obdržel plnění bez platného právního důvodu.
15. V řízení bylo zjištěno, že žalovanému byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 26 800 Kč, a to dne 28. 6. 2025 částka 17 000 Kč a dne 30. 7. 2025 částka 9 800 Kč. Ze žaloby současně vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny ve výši 21 688 Kč a smluvního úroku ve výši 5 990 Kč. Z titulu vydání bezdůvodného obohacení tak uplatnila částku 21 688 Kč. Soud je rozsahem žalobního návrhu vázán, a proto jí mohl přiznat nejvýše tuto částku. Smluvní úrok ve výši 5 990 Kč žalobkyni při neplatnosti smlouvy nenáleží, neboť pro něj neexistuje platný smluvní základ.
16. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úrok z prodlení v souladu s ust. § 1970 o.z. Zákonný úrok z prodlení upravuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení. Soud vycházel při stanovení prodlení žalovaného z domněnky doby dojití dle § 573 o.z., dle níž platí, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Žalobkyně odeslala předžalobní výzvu dne 21. 4. 2026, žalovaný pak obdržel předžalobní výzvu dne 24. 4. 2026, v uvedené výzvě mu žalobkyně stanovila lhůtu k plnění dluhu tři dny. V prodlení s plněním dluhu se tedy žalovaný ocitl až po uplynutí této lhůty, tj. od 28. 4. 2026.
17. Soud žalovanému výrokem I. uložil zaplatit žalobkyni částku 21 688 Kč v rozsahu žalobou uplatněného nároku, odpovídající bezdůvodnému obohacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 21 688 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení.
18. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná od počátku, nebyly platně sjednány ani úroky (5 990 Kč).
19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 21 688 Kč, naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu zamítnuté částky 5 990 Kč. Úspěch žalobkyně činí 78,36 % a úspěch žalovaného 21,64 %, rozdíl v míře úspěchu je tedy 56,72 %. Při stanovení výše odměny advokátky žalobkyně soud použil ust. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Proto soud rozhodl o nákladech právního zastoupení dle § 14b advokátního tarifu. Podle § 14b odst. 1 bod 2 advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby při plném úspěchu 400 Kč. Advokátce náleží za 3 právní úkony (převzetí věci a sepis žaloby, výzva k plnění) odměna celkem 1 200 Kč (tj. 3 x 400 Kč). Ke každému úkonu právní služby náleží advokátce náhrada hotových výdajů v paušální částce po 100 Kč za úkon podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu, tj. celkem 300 Kč (3 x 100 Kč). Náklady žalobkyně za zastoupení advokátkou tak dosahují výše 1 500 Kč, ke kterým je třeba připočíst ještě zaplacený soudní poplatek ve výši 1 108 Kč. Žalobkyni by tak při plném úspěchu ve věci náležela náhrada nákladů ve výši 2 608 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná pouze částečně, přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení v poměru odpovídajícím jejímu úspěchu (56,72 %), tj. ve výši 1 479,26 Kč. Náklady řízení v celkové výši 1 479,26 Kč jsou splatné k rukám advokátky žalobkyně podle § 149 o.s.ř.
20. Lhůty k plnění dle výroků I. a III. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.