Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení:- částky 36 400,63 Kč,- částky 755,18 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 35 967,64 Kč od 10. 12. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Tvrdila, že na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 7. 3. 2025 č. [hodnota] poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 6. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 29. 8. 2026. Žalobkyně převedla žalovanému na bankovní účet č. [č. účtu] dne 7. 3. 2025 částku 35 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou celého úvěru ke dni 10. 12. 2025. Žalovaný dluží částku 71 400,63 Kč, která se skládá z jistiny: 35 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru: 696,50 Kč, smluvního úroku: 35 432,99 Kč (0,85 % denně z nesplacené části jistiny), poplatku za službu „Klidné spaní“: 106,14 Kč a poplatku za službu „Presto“: 165 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný si sjednali spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky ve výši 35 000 Kč vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 6. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 29. 8. 2026. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) při vyčerpání celého rámce byla dohodnuta na 1 179,88 % a denní úrok 0,85 %. Žalovanému byla dne 7. 3. 2025 na jeho bankovní účet č. [č. účtu] převedena částka 35 000 Kč. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na předmětný úvěr něčeho zaplatil.Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Soud se zabýval otázkou, zda předmětná úvěrová smlouva není v rozporu s dobrými mravy a s principy zakotvenými v občanském právu na ochranu spotřebitele a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.Podle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ „V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné.“V souzené věci byla účastníky sjednána úroková sazba byla stanovena na 310,25 % ročně, roční procentní sazba nákladů (RPSN) při vyčerpání celého rámce byla dohodnuta na 1 179,88 %. Soud toto ujednání shledal v rozporu s dobrými mravy dle citované právní úpravy a rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, porušuje základní hodnoty, na kterých stojí naše společnost, protože je obecně známo, že odměna za poskytnutí peněz spotřebitelům (domácnostem) dlouhodobě činila v době poskytnutí úvěru u banky cca 5 až 10 %, u jiných, nebankovních subjektů cca 20 až 30 %.Právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným soud pak dále posoudil dle § 2993 odst. 1 o.z., podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnil, když žalovanému bylo plněno, aniž by tu byl platný závazek.Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu poníženou o plnění žalovaného ve smyslu § 2991 o.z. Soud proto výrokem I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný nějaké prostředky vrátil (žalovaný toto ani netvrdil). Splatnost této částky soud určil v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále „ZSÚ“), které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1 ZSÚ) ani na základě rozhodnutí soudu v daném případě ještě nenastala, nelze tak dovozovat prodlení žalovaného (§ 1968 o.z.) a nemohl tedy žalobkyni zatím vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (§ 19670 o.z.). S ohledem na uvedené závěry soud výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., když v řízení měl převážný úspěch žalovaný, kterému však náklady řízení nevznikly.