38 C 321/2025

Odůvodnění

Žalobou podanou nadepsanému soudu dne 21. 7. 2025 se žalobce domáhal zaplacení částky 92 275,55 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 3. 2021 č. [hodnota] poskytl žalované spotřebitelský úvěr/úvěrový limit. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách, ve výši 34 % z jejího příjmu (9 833 Kč).Žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy, když uhradila toliko 140 360 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky ve lhůtě 30 dnů, žalovaná však ničeho neuhradila. Žalobce tedy přistoupil k odstoupení od smlouvy dopisem, pohledávku za žalovanou považuje za splatnou ke dni 13. 4. 2025. Žalovaná je dle žalobce povinna zaplatit k jeho rukám částku sestávající se z jistiny ve výši 88 851,13 Kč, smluvních poplatků ve výši 1 500 Kč, pojistného ve výši 1 924,42 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 9 356,11 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 88 851,13 Kč od dne 14. 4. 2025 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní výzva dne 27. 6. 2025.Žalovaná se k žalobě, a to ani přes výzvu soudu, nijak nevyjádřila.Zástupce žalobce k výzvě soudu doplnil, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované postupoval žalobce s odbornou péčí a řádně ji ověřil, když ověřil údaje tvrzené žalovanou na základě vlastních modelů. Zástupce žalobce se odkázal na závěry odborné veřejnosti, která se shoduje v přiměřenosti a vhodnosti posuzovat výdaje žadatele na základě statistických modelů, se kterými se ztotožňuje i Evropský orgán pro bankovnictví EBA. Dodal, že zahraniční právní věda zcela standardně aplikuje princip spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou a také že má za to, že nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření. Smyslem ověření úvěruschopnosti žadatele je zajistit, aby úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku. V případě žalované pak zástupce žalobce uvedl, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vyhodnocoval žalobce nejen informace poskytnuté žalovanou, ale tyto následně konfrontoval jak s výstupy z celé řady registrů/databází a byl tak schopen posoudit shodu mezi tvrzeními žalované a objektivně pravdivými informacemi. Zástupce žalobce ve svém vyjádření poukázal na několikero soudních rozhodnutí (např. rozsudek NS ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka], rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. [spisová značka], usnesení NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. [spisová značka]), z nichž, dle něj, nevyplývá paušalizující závěr, že by poskytovatel byl povinen ověřovat všechny složky spotřebitelova rozpočtu. Dále zástupce žalobce poukázal na judikaturu, dle níž jsou na úvěrové instituce u nižších úvěrů kladeny nižší požadavky. Závěrem uvedl, že na podané žalobě žalobce trvá, a to v plném rozsahu. K vyjádření přiložil potvrzení o příjmu žalované a výdajové doklady dokládající příjem žalované ze zaměstnání, rozsudek o výživném na nezl. děti žalované a zprávu o posouzení úvěruschopnosti.Jednání ve věci se konalo dne 23. 4. 2026. K tomuto jednání se dostavil pouze zástupce žalobce, řádně předvolaná žalovaná se bez omluvy nedostavila. Zástupce žalobce závěrem uvedl, že má za to, že úvěruschopnost žalované zkoumal žalobce řádně, o čemž svědčí i to, že žalovaná dluh po dobu 43 měsíců splácela, na žalobě trval v celém rozsahu.Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru se podává, že spotřebitelský úvěr, jenž měl být poskytnut na základě případné smlouvy žalované, by byl neúčelovým revolvingovým spotřebitelským úvěrem, jeho celková výše by činila 90 000 Kč a byl by poskytnut na dobu neurčitou. Minimální měsíční splátka by činila 3 330 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) při vyčerpání celého rámce by činila 34,33 %. V případě načerpání úvěru k 15. dni v měsíci (v celé jeho částce) s jeho pravidelným splácením by činila celková částka splatná spotřebitelem 218 597 Kč.Z potvrzení o výši pracovního příjmu žalované bylo zjištěno, že žalovaná je od 2. 11. 2020 na dobu neurčitou zaměstnána jako uklízečka u spol. [právnická osoba]., její měsíční výdělek činí 9 833 Kč čistého. Z výdajových dokladů ze dnů 22. 2. 2021, 20. 1. 2021 a 21. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalované byla vyplacena mzda ve výši 9 875 Kč za měsíc leden 2021, 9 750 Kč za měsíc prosinec 2020 a 9 875 Kč za měsíc listopad 2020.Z poštovních poukázek ze dnů 8. 12. 2020, 11. 1. 2021 a 9. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalované byly vyplaceny příspěvky na děti a rodičovský příspěvek (za listopad ve výši 7 174 Kč, za prosinec ve výši 7 174 a za leden ve výši 6 064 Kč).Z kopie první strany rozsudku o péči a výživě k nezletilým dětem žalované se podává, že nezletilí (Tomáš a [jméno FO]) byli na podkladě dohody rodičů schválené soudem svěřeni do péče matky, s tím, že se otec zavázal hradit na jejich výživu celkem 2 800 Kč – pro nezl. Tomáše částku 1 500 Kč měsíčně a pro nezl. [jméno FO] částku 1 300 Kč měsíčně. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 10. 2018.Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalované se podává, že poměry žalované ověřil žalobce v registru SOLUS, registru CRIF a insolvenčním rejstříku. Příjmy žalované jsou ze zaměstnání a činí 9 833 Kč měsíčně, výdaje žalované byly zjištěny ve výši 0 Kč měsíčně. V závěru zprávy je uvedeno, že po provedené analýze byla žalovaná shledána jako úvěruschopná.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vč. všeobecných pojistných podmínek a sazebníku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2021 soud zjistil, že žalobce a žalovaná sjednali spotřebitelský úvěr s výší disponibilního úvěrového limitu 90 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) při vyčerpání celého rámce byla dohodnuta na 34,33 % a roční úroková sazba byla sjednána na 34,33 %. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr po měsíčních splátkách v minimální výši 3 330 Kč. Současně byly sjednány i sankční nároky věřitele (žalobce) při prodlení spotřebitele (žalované). K poměrům žalované z předmětné smlouvy vyplývá, že bydlí v bytě u rodičů, je svobodná a vyživuje 2 děti.Z přehledu odchozích úhrad se podává, že žalobce převedl ve prospěch žalované na účet č. [č. účtu] dne 5. 3. 2021 částku 90 000 Kč, dne 21. 5. 2021 částku 500 Kč, dne 3. 9. 2021 částku 1 238 Kč, dne 19. 12. 2022 částku 10 116 Kč, dne 3. 3. 2023 částku 1 031 Kč, dne 18. 4. 2023 částku 1 305 Kč, dne 22. 5. 2023 částku 533 Kč, dne 2. 8. 2023 částku 776 Kč a dne 22. 8. 2023 částku 474 Kč, celkem 105 973 Kč.Zástupce žalobce žalovanou písemně vyzval k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 27. 6. 2025, upomínku zaslal žalované dne 30. 6. 2025.Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, když bylo zjištěno, že žalobce a žalovaná uzavřeli zmiňovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Současně soud aplikoval ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z.).Soud vycházel z kritérií stanovených judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. [spisová značka]) a zabýval se tím, zda úvěrová smlouva není v rozporu s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 a § 580 o. z.) a s principy zakotvenými v občanském právu na ochranu spotřebitele.Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru předpokládá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posuzuje přitom zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) jsou zmíněny v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky [spisová značka] ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil právní názor, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků neposuzoval ve smyslu výše uvedených ustanovení s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnuté peněžní prostředky.Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti, v níž jsou zaneseny údaje sdělené žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru, je v kolonce příjmy a výdaje uvedeno, že žalovaná dosahuje měsíčního příjmu ve výši 9 833 Kč a měsíční výdaje žalované činí 0 Kč. Žalobce se s tvrzením ohledně „nulových“ výdajů žalované spokojil, a tedy dostatečně se nezabýval posouzením celkových schopností žalované úvěr splácet. Je zřejmé, že údaj o tom, že měsíční výdaje žalované činí 0 Kč, není reálným údajem, zejména i s přihlédnutím k vyživovacím povinnostem, které žalovaná má vůči svým 2 nezletilým dětem, které má v péči. Žalobce tak měl vycházet z dalších podkladů a posoudit reálné výdaje žalované a s tím spojené možnosti splácení úvěru. Žalobce tvrzení žalované o „nulových“ výdajích neověřoval, například vyžádáním podkladů k výdajům žalované na nezletilé, bydlení a živobytí, což bylo v dané situaci namístě. Soud tedy uzavřel, že výdaje tvrzené žalovanou nemají reálný základ a žalobce vycházel pouze z nepodloženého tvrzení žalované. Žalobce tudíž nesplnil zákonem (ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb.) stanovenou povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele (žalované) o úvěr a tato skutečnost má za následek neplatnost smlouvy ze dne 5. 3. 2021.Soud se také zabýval námitkou zástupce žalobce, podle níž je posuzování výdajů žadatele o úvěr na základě statistických modelů postačující. Tento obecný závěr soud nezpochybňuje, avšak v dané věci je nepřiléhavý. Nebylo totiž zjištěno, že by žalobce výdajovou stránku rozpočtu žalované posuzoval, když se spokojil s uvedenými „nulovými výdaji“ žalované. Za této situace nelze uzavřít, že by žalobce dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované jako celek, tedy s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, které mohou mít vliv na její schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky.Rovněž odkaz žalobce na judikatorní závěr, podle něhož poskytovatel úvěru není povinen ověřovat každou jednotlivou složku spotřebitelova rozpočtu v dané věci neobstojí. Soud tento obecný princip nepopírá, avšak zdůrazňuje, že povinnost postupovat s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.) nelze redukovat na formální či schematické vyhodnocení dílčích údajů. Poskytovatel je povinen individuálně a komplexně posoudit majetkové a osobní poměry spotřebitele tak, aby jeho závěr o schopnosti splácet byl podložen reálnými, dostatečnými, aktuálními a ověřenými informacemi. To zahrnuje nejen příjmy, ale i výdaje a další relevantní skutečnosti, jako jsou např. existující závazky či rizikové faktory. Nejde tedy o otázku rozsahu jednotlivých položek, nýbrž o zjištění celkových konkrétních poměrů spotřebitele.K námitce žalobce, že na poskytovatele nižších úvěrů jsou kladeny mírnější požadavky, soud uvádí, že taková úvaha na daný případ nedopadá. Žalovaná totiž z poskytnutého úvěru načerpala celkovou částku 105 473 Kč, což nelze za daných okolností považovat za marginální či bagatelní závazek, který by odůvodňoval snížení standardu odborné péče. I u úvěrů nižšího rozsahu ostatně nelze rezignovat na základní povinnost poskytovatele odpovědně posoudit úvěruschopnost žadatele.Soud proto uzavírá, že výše uvedená argumentace žalobce nevyvrací závěr o tom, že v projednávané věci došlo k nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalované.V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru se žalovaná přijetím jednotlivých výše uvedených částek, v celkové výši 105 973, od žalobce bezdůvodně obohatila (§ 2 991 o. z. a násl.). V řízení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na splátkách smlouvy celkem částku 140 360 Kč, tedy již vydala žalobci prostředky, o které se obohatila. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobu v celém rozsahu uplatňovaném žalobcem zamítl.Výrok II. týkající se nákladů řízení vychází z ust. § 142 o.s.ř. V daném případě by měla právo na náhradu nákladů žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.