Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 921 248,52 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 40 475,62 Kč od 8. 2. 2024 do 4. 7. 2024, kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 137 408,51 Kč od 5. 7. 2024 do 17. 2. 2025, úrokem 23,51 % ročně z částky 914 095,52 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 82 116,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 921 248,52 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně uzavřela se žalovanou Smlouvu o úvěru č. [hodnota] dne 14. 8. 2023 (dále jen „Smlouva“), jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. Na základě této Smlouvy poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 1 000 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaná dle čl. II. odst.
1 Smlouvy zavázala platit úrok ve výši 10,76 % p. a., a dále poplatky dle čl. II odst.
2 Smlouvy dle platného Ceníku. Žalovaná se ve Smlouvě zavázala hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 21 647 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci. Žalovaná však nedodržela svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostala se s hrazením splátek do prodlení; žalobkyně tak prohlásila dne 4. 7. 2024 celý úvěr za okamžitě splatný. Žalobkyně nyní požaduje smluvní úrok ve výši 23,51 % ročně z dlužné jistiny úvěru, a to na základě čl. II. bodu 1. Smlouvy ve spojení s čl. V. bodu 4. Smlouvy, neboť v případě, že je klient v prodlení více než 90 dní, je banka jakožto žalobce oprávněna požadovat zaplacení úroku 23,51 %, který odpovídá výši zákonného úroku z prodlení (12,75 % ročně), navýšeného o smluvní úrok ve výši 10,76 % ročně. Žalovaná proto s ohledem na výše uvedené dluží žalobci částku 914 095,52 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 7 153,00 Kč, částku 40 475,62 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 10,76 % p. a. počítaného z jistiny úvěru od 8. 2. 2024 do 4. 7. 2024, částku ve výši 137 408,51 Kč na smluvím úroku z prodlení 23,51 % p. a. z řádně a včas nesplacených částek ode dne 5. 7. 2024 do 17. 2. 2025 a dále smluvní úrok 23,51 % p. a. z částky 914 095,52 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.Žalovaná uvedla, že nárok neuznává a navrhuje žalobu zamítnout, neboť jej považuje za rozporný s dobrými mravy. Žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně dle žalované zneužila své pozice profesionálky v oboru a zneužila právo na úkor žalované. Smlouva je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy.Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.O skutkovém stavu zjistil soud z následujících důkazů tyto skutečnosti.Dne 10. 8. 2023 žalovaná zažádala o poskytnutí úvěrového produktu na 800 000 Kč; v žádosti byly uvedeny příjmy 4 697 706 Kč, dílčí základ daně 649 621 Kč, uplatněné odpisy celkem 319 603 Kč. Tyto částky odpovídají i daňovému přiznání za rok 2022 (viz žádost o poskytnutí úvěru, DP 2022). Žalovaná měla ke dni žádosti platné živnostenské oprávnění (viz výpis z ŽR). Dne 14. 8. 2025 byla podepsána smlouva o úvěru č. [hodnota], konkrétně na produkt „Firemní úvěr [Anonymizováno] [právnická osoba] “. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované 1 000 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními anuitními splátkami ve výši 21 647 Kč spolu s úroky 10,76 % ročně (a v případě prodlení delším než 90 dnů navýšenými o zákonné úroky z prodlení). Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky pro firemní a korporátní klientelu a Ceník kontokorentu (viz Smlouva o úvěru, VOP, Ceník). Žalovaná obdržela na svůj účet částku 1 000 000 Kč dne 14. 8. 2023 (viz výpis z účtu). Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, na což ji žalobkyně upozornila (dopis ze dne 1. 6. 2024), následně žalobkyně zesplatnila celý dluh ke dne 4. 7. 2024, což žalované oznámila (viz přehled splátek, zesplatňující dopis). Žalované byly zaslány dvě předžalobní výzvy (viz výzvy na různé adresy) dne 19. 2. 2025.Z výpisu z bankovního a nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že ke dni žádosti o úvěr (10. 8. 2023) měla žalovaná uzavřené i další úvěrové smlouvy, např. ze dne 17. 2. 2022 (spláceno až do 01/2024), ze dne 25. 4. 2023 (řádně zcela splaceno 05/2023), ze dne 23. 6. 2022 (spláceno do 04/2024), ze dne 18. 5. 2023 (řádně spláceno do 01/2024), ze dne 17. 8. 2021 (řádně spláceno do 01/2024), ze dne 6. 10. 2022 (zcela splaceno 01/2024), ze dne 7. 8. 2020 (zcela splaceno bez prodlení 04/2023, ze dne 29. 8. 2022 (řádně spláceno do 01/2024), a další – rovněž řádně splácené, případně dostanuvší se do doby po splatnosti až po dni uzavření úvěru se žalobkyní.O skutkovém stavu soud učinil závěr, že žalobkyně poskytla žalované (jakožto fyzické osobě podnikající) firemní úvěr ve výši 1 000 000 Kč s tím, že je žalovaná má vrátit v pravidelných měsíčních splátkách; žalovaná tak neučinila, dostala se do prodlení a dluží žalobkyni zbývající část dluhu.Právní hodnocení plyne především z § 2395 a násl. o. z. (smlouva o úvěru). Soud učinil právní závěr, že žalovaná porušila závazkový vztah ze smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) tím, že nevrátila v plné výši půjčené peníze a úroky spojené s poskytnutím úvěru.Dle ustáleného názoru Nejvyššího soudu je pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (viz sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 ze dne 27. 6. 2024). Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (má podnikatelské oprávnění, v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Podle definice spotřebitelských smluv a spotřebitele je naopak významným, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti. Žalovaná výslovně žádala o úvěrový produkt „Firemní úvěr [Anonymizováno] [právnická osoba] “, na smlouvě o úvěru uváděla své IČO, akceptovala VOP pro firemní klienty a dokládala daňové přiznání – toto vše nasvědčuje tomu, že žalovaná vystupovala v roli podnikající osoby získávající úvěr pro své podnikání. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru soud na projednávanou věc proto neaplikoval, neboť žalovaná úvěrovou smlouvu uzavřela jako fyzická osoba podnikající. Smlouva tedy není neplatná pro rozpor s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá věřiteli zkoumat úvěruschopnost dlužníka pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy.Žalované lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Žalobkyně vycházela z daňového přiznání žalované, které postačovalo k úsudku, že podnikatelský zisk žalované postačuje k pokrytí úvěrových splátek. Ani listiny předložené žalovanou neprokazovaly, že by žalovaná nebyla schopná úvěr splácet. Je pravdou, že měla mnoho úvěrových produktů, sjednaných i dříve, než aktuálně projednávaný; nicméně všechny řádně splácela, pokud se někdy dostala do prodlení, tak až v období roku 2024.Soud nepřisvědčil ani námitce žalované stran zneužití práva na úkor slabší smluvní strany, když žádné takové okolnosti nevyšly v řízení najevo a soud je v úvěrové smlouvě neshledal. Žalobkyně je stabilní společností, poskytující finanční produkty s adekvátními úroky, jak tomu ostatně bylo i v případě žalované, kde se úrok 10,76 % ročně nikterak nevymyká mezím dobrých mravů, a to ani po jeho navýšení v případě tříměsíčního prodlení dlužníka na 23,51 % ročně. Jedná se o hladinu úroků standardně poskytovanou bankovními institucemi.Vzhledem k výše uvedenému proto soud shledal žalobu jako důvodnou a vyhověl jí v celém rozsahu (výrok I.).O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla plně úspěšná žalobkyně, proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 36 850 Kč (sazebník soudních poplatků) a dále odměnou advokáta určenou dle § 7 a 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (12 020 Kč za úkon, a to za tři úkony – převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby; ke každému úkonu náhrada hotových výdajů, tj. 4x 450 Kč), to vše zvýšeno o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. na částku 45 266,10 Kč. Náklady řízení v celkové výši 82 116,10 Kč jsou splatné k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 o. s. ř.Lhůtu k plnění dle výroků I., II. rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.