13 C 139/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 32 054,71 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., se žalovaným uzavřela dne 20. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 37 184 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného, a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Příjmy byly konkrétně ověřeny dle výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátku ve výši 2 000 Kč uhradil dne 14. 9. 2023, a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 13 069,74 Kč na jistině úvěru, 439,52 Kč na smluvním úroku, 5 600 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 704,46 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 2 314,29 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 926,70 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 21. 4. 2024 do 1. 9. 2024 ve výši 744,80 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 1 445,12 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 069,74 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,26 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. byla dne 20. 2. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 014 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 770 Kč a inkasním poplatkem ve výši 3 600 Kč (tj. celkem 37 184 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je invalidním důchodcem s měsíčním příjmem ve výši 15 432 Kč, k čemuž měl být doložen výpis z bankovního účtu. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je rozvedený, bydlí u rodinných příslušníků, nevyživuje žádné dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 400 Kč měsíčně; celkem tak průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 6 400 Kč. V doloženém čestném prohlášení žalovaný uvedl, že bydlí na adrese [adresa] u rodinných příslušníků, kdy tito nemají mezi sebou nájemní ani jinou smlouvu. Z náhledu do mobilního bankovnictví vyplývá, že žalovanému byl na účet poukázán invalidní důchod 3. stupně ve výši 15 432 Kč za období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023 a v téže výši i za období od 12. 2. 2023 do 11. 3. 2023.Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný uhradil dne 21. 2. 2023 částku 2 656 Kč, dne 17. 3. 2023 částku 2 700 Kč, dne 27. 4. 2023 částku 2 700 Kč, dne 27. 6. 2023 částku 4 000 Kč a dne 14. 9. 2023 částku 2 000 Kč; tj. celkem žalovaný právní předchůdkyni zaplatil 14 056 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 4. 10. 2024, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 8. 2. 2025 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 24. 1. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřeny prostřednictvím náhledu do mobilního bankovnictví. Co se týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného. Žalobkyně nedoložila jakýkoliv dokument, z něhož by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála povinnosti zkoumat výdaje žalovaného. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného stran jeho výdajů nesplnila. Rovněž stávající dluhové zatížení a úvěrová historie žalovaného byla ověřitelná z příslušných registrů, žádné výstupy z těchto registrů však žalobkyně soudu nepředložila. Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pro úplnost soud dále zdůrazňuje, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti; nicméně v projednávané věci žalobkyně ani netvrdila, že by její právní předchůdkyně měla k dispozici při uzavírání smlouvy jakékoli listiny dokládající výdaje žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány.Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 14 056 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 5 944 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 24. 1. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Jelikož dle této upomínky byl žalovaný povinen provést úhradu do 8. 2. 2025, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 14,75 % ročně, tj. v sazbě vyšší než kolik činila zákonná sazba úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení (12 % ročně); soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 5 944 Kč ve výši 12 % ročně za období od 9. 2. 2025 do zaplacení.Co do zbývající částky 28 300,63 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 7 125,74 Kč, smluvních úroků ve výši 439,52 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 600 Kč, poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru ve výši 1 704,46 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 926,70 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 744,80 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 445,12 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dále s ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ohledně úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 069,74 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,26 Kč od 2. 9. 2024 do 8. 2. 2025, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 565,26 Kč od 9. 2. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 5 944 Kč od 9. 2. 2025 do zaplacení.Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.