Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 63 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 63 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 31 602 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 18. 2. 2024 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 1. 2024 dosáhne částky 281 145 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 463 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.
III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 2 043 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 68 043 Kč od 24. 1. 2024 do 28. 3. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 65 043 Kč od 29. 3. 2024 do 26. 6. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 043 Kč od 27. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 137,08 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 399 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 93 032 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 26. 10. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovanému poskytla 66 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 85,48 % ročně v 48 splátkách po 5 562 Kč měsíčně (a to včetně úhrady za pojištění ve výši 681 Kč měsíčně). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, zejména z dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, neboť neuhradil žádnou splátku; v důsledku toho došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 1. 2024. Žalovaný následně uhradil dne 28. 3. 2024 částku 3 000 Kč. Kromě dlužné jistiny spolu s přirostlým úrokem ve výši 77 065,26 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení poplatků za pojištění ve výši 2 043 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 526,20 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 587,52 Kč (tj. ve výši 85,48 % ročně z částky 66 000 Kč od 24. 1. 2024 do 16. 2. 2024) a úroku ve výši 25,28 Kč (tj. ve výši 85,48 % ročně z částky 66 000 Kč od 17. 2. 2024 do 17. 2. 2024), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 193,75 Kč (tj. ve výši 14,75 % ročně z částky 83 506 Kč od 24. 1. 2024 do 28. 3. 2024), úroku ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 18. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 24. 1. 2024 dosáhne částky 281 145 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 80 506 Kč od 29. 3. 2024 do zaplacení.
2. Podáním ze dne 25. 7. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 15 463 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 463 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, dále co do částky 12 526,20 Kč (smluvní pokuta) a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 587,52 Kč (ve výši 85,48 % ročně z částky 66 000 Kč od 24. 1. 2024 do 16. 2. 2024), úroku ve výši 25,28 Kč (ve výši 85,48 % ročně z částky 66 000 Kč od 17. 2. 2024 do 17. 2. 2024) a úroku ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 18. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 24. 1. 2024 dosáhne částky 281 145 Kč s tím, že důvody částečného zpětvzetí blíže nespecifikovala a uvedla jen, že se rozhodla některé nároky neuplatňovat.
3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedených částek (představujících část jistiny, smluvní pokuty, náklady a výše specifikované příslušenství) zastavil.
4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení jistiny ve výši 63 000 Kč (přičemž platbu žalovaného ve výši 3 000 Kč zohlednila jako platbu na jistinu) a poplatků za pojištění ve výši 2 043 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 68 043 Kč za období od 24. 1. 2024 do 28. 3. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 65 043 Kč za období od 29. 3. 2024 do zaplacení.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.
6. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 26. 10. 2023 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. [hodnota], ve znění dodatku č. 1 z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 66 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 85,48 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 5 562 Kč [viz část A) smlouvy]. V příloze č. 1 se strany dohodly na sjednání pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr na základě jeho přihlášky do pojištění ze dne 26. 10. 2023. Žalovanému byl sjednán balíček pojištění s měsíční úhradou za pojištění ve výši 681 Kč. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 27. 10. 2023, které mu dle dodejky bylo doručeno dne 15. 11. 2023. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář, informace o pojištění a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 26. 10. 2023 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného.
7. Z hodnocení klienta ze dne 26. 10. 223 plyne, že žalovaný měl být zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 663 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 8 775 Kč s tím, že částka 4 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 915 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a bydlí u rodičů. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné, že dne 15. 9. 2023 došla na bankovní účet, kde je jako majitel uvedený žalovaný, částka 18 705 Kč a dne 13. 10. 2023 na tento účet došla částka 18 632 Kč, a to v obou případech z účtu s názvem [právnická osoba] Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný si historicky žádal o úvěr u pěti jiných finančních institucí či bank aktuálně se součtem celkové zbývající částky k doplacení 23 218 Kč, přičemž neměl žádný dluh po splatnosti.
8. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 66 000 Kč vyplacena dne 26. 10. 2023 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě. Dále byla výplata úvěru doložena i výpisem z účtu žalobkyně. Skutečnost, že předmětný účet patří žalovanému vyplývá i ze Základní informace o klientovi.
9. Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 19. 12. 2023 a ze dne 18. 1. 2024) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 22. 1. 2024 (oznámení) žalobkyně oznámila žalovanému, že využila možnosti celý úvěr zesplatnit a vyzvala jej k úhradě celkové dlužné částky 83 506 Kč do 10 dnů od odeslání této výzvy. Dle karty klienta žalovaný uhradil žalobkyni dne 28. 3. 2024 částku 3 000 Kč.
10. Předžalobní výzvou ze dne 11. 6. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.
11. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, jimiž měla být příjmová situace žalovaného ověřena. Dle názoru soudu však z těchto potvrzení plyne pouze to, že dne 15. 9. 2023 došla na bankovní účet žalovaného od společnosti [právnická osoba] částka 18 705 Kč a dne 13. 10. 2023 částka 18 632 Kč. Není však z ničeho zřejmé, že by se mělo jednat o pravidelný příjem ze zaměstnání či o jiný pravidelný příjem žalovaného, který by bylo možno očekávat i v měsících následujících. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
21. Předmětnou smlouvu (včetně její přílohy č. 1) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 66 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 3 000 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 63 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 11. 6. 2024, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byla povinen dlužnou částku uhradit do 26. 6. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 6. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 63 000 Kč ve výši 14,75 % ročně za období od 27. 6. 2024 do zaplacení.
23. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadované poplatky za pojištění ve výši 2 043 Kč, nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 27. 6. 2024, a to pouze s částkou 63 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 68 043 Kč od 24. 1. 2024 do 28. 3. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 65 043 Kč od 29. 3. 2024 do 26. 6. 2024 a na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 043 Kč od 27. 7. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Za účelem zjištění poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud kapitalizoval úrok a úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 14. 11. 2024). Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Při poměřování úspěchu a neúspěchu je tedy možné vycházet z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě, což bylo celkem 113 704,33 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 66 650,54 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu 18 % nákladů řízení.
25. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 253 Kč (zbylá část zaplaceného soudního poplatku ve výši 399 Kč bude žalobkyni z důvodu zpětvzetí vrácena) a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, částečné zpětvzetí). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 advokátního tarifu 4 860 Kč a dále advokátce podle § 13 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 22 983,80 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 137,08 Kč (18 % z 22 983,80 Kč).
26. Jelikož řízení bylo z části zastaveno bez toho, že by ve věci bylo jednáno, rozhodl soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Soudní poplatek z žaloby činil 4 652 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby činí soudní poplatek 3 253 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami je 1 399 Kč k vrácení tak žalobkyni náleží 399 Kč, neboť soudní poplatek se vrací snížený nejméně o 1 000 Kč.