Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky 5. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 046 Kč, úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 500 Kč od 26. 8. 2020 do 4. 9. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 901 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 566 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 34 546 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, kdy na účet žalovaného byly dne [datum] zaslány finanční prostředky ve výši 27 500 Kč a zbývající částka ve výši 2 500 Kč byla zaslána na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize. Žalovaný se pak zavázal splatit žalobkyni poskytnutou jistinu společně se sjednaným úrokem, přičemž celkově se tak zavázal uhradit částku 42 000 Kč, a to v 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná ke dni 20. 6. 2020. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že údaje o příjmech žalovaného sdělené samotným žalovaným ověřovala prostřednictvím výplatních pásek a telefonického hovoru se zaměstnavatelem žalovaného. Dále žalobkyně vycházela z čestného prohlášení žalovaného o jeho příjmech, výdajích a závazcích. Při posuzování nákladů na bydlení žalobkyně přihlédla rovněž k normativním nákladům pro nájemní bydlení dle nařízení vlády č. 349/2019 Sb. v roce 2020 v obci, v níž žalovaný bydlel. Ohledně dalších nákladů vycházela z výše existenčního a životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. ke dni uzavření smlouvy a také přihlédla k průměrným výdajům obyvatelstva dle statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu za rok 2016 a časových řad výdajů na konečnou spotřebu domácností v letech 2016 až 2019. Konečně žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí. Po tomto posouzení dospěla žalobkyně k závěru, že žalovanému zbývají dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalovaný však svým povinnostem ze smlouvy nedostál, když nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, a dlužné splátky neuhradil ani přesto, že k tomu byl ze strany žalobkyně vyzván celkem třemi upomínkami. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 25. 8. 2020, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný žalobkyni neuhradil na poskytnutý úvěr ničeho a zůstal jí dlužen částku 28 401 Kč na neuhrazené jistině a částku 3 150 Kč na neuhrazených splátkách ke dni zesplatnění. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala rovněž zaplacení úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, poplatků za tři zaslané upomínky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, kdy se jednalo o smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou tří splátek před zesplatněním úvěru (3 x 499 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 198 Kč, kdy se jednalo o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 31 551 Kč od 26. 8. 2020 do 2. 10. 2020 a s ohledem na prodlení žalovaného požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení za období od 26. 8. 2020, do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 21,05 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 050 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 6. 2020. Celkově se tak žalovaný zavázal žalobkyni uhradit 42 000 Kč. Ve smlouvě pak bylo dohodnuto, že částka ve výši 2 500 Kč bude převedena na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize za zprostředkování a ve zbývající části budou finanční prostředky převedeny na účet žalovaného. V článku IV. bodě 2. písm. b) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po zesplatnění za každý den prodlení, v článku IV. bodě 2 písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení žalovaného se zaplacením měsíční splátky, kterou však žalobkyně byla oprávněna uplatnit vůči žalovanému pouze do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku jeho prodlení splatným a konečně bylo v článku IV. bodě 4. písm. b) sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném poplatek ve výši 100 Kč za každou upomínku odeslanou z důvodu nehrazení splátek. Dle článku IV. bodu 1. smlouvy se úvěr stal automaticky splatným v případě, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky nebo její části po dobu delší než dva měsíce. Okamžik zesplatnění byl vázán na den, kdy žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. Součástí smlouvy bylo rovněž čestné prohlášení žalovaného o jeho příjmech, v němž žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 17 500 Kč, a čestné prohlášení žalovaného o jeho výdajích, v němž žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč a další výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně. Dále žalovaný ve smlouvě uváděl, že bydlí u rodičů. Nedílnou součástí smlouvy byl také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně doložila. Z doložené tabulky umoření je dále patrné, jakým způsobem měly být splátky hrazené žalovaným započítávány na jistinu a na úrok.
4. Žalobkyně dále doložila výplatní lístek žalovaného za měsíc duben 2020, z něhož je patrné, že za tento měsíc byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 16 739 Kč, přičemž vyplacení této mzdy na účet žalovaného dokládá přiložený výpis z účtu žalovaného. Dle doloženého výpisu z insolvenčního rejstříku nebylo proti žalovanému ke dni 20. 5. 2020 vedeno insolvenční řízení a dle doloženého výpisu z Centrální evidence exekucí nebylo vůči žalovanému vedeno ani exekuční řízení. Nadto doložila žalobkyně také tabulku zachycující výši normativních nákladů na bydlení v roce 2020 a tabulku výdajů na konečnou spotřebu domácností sestavenou na základě dat Českého statistického úřadu. Konečně žalobkyně doložila ještě skoring žalovaného, po jehož provedení dospěla k závěru, že žalovanému je možno s ohledem na jeho příjmové a výdajové poměry úvěr poskytnout.
5. Na základě doloženého výpisu z účtu žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně dne [datum] zaslala žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč a dále má za prokázané, že [datum] zaslala žalobkyně částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru z titulu provize za jeho sjednání.
6. Žalovaný měl být k úhradě dlužných splátek úvěru vyzván upomínkami ze dne 24. 6. 2020 a ze dne 21. 7. 2020. Dopisem ze dne 25. 8. 2020 pak již bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a zároveň byl vyzván k úhradě všech dlužných částek z titulu smlouvy o úvěru. Odeslání tohoto dopisu dne 25. 8. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.
14. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Co se týče příjmů žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její stany řádně ověřeny, když se nespoléhala na pouhé ničím nepodložené prohlášení žalovaného o jeho příjmech ze zaměstnání, nýbrž si za účelem ověření žalovaným sdělených informací vyžádala jeho výplatní pásku a výpis z účtu. Pokud však jde o výdaje žalovaného, a to konkrétně zejména o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, ty zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány a žalobkyně se tak spoléhala pouze na ničím nepodložené tvrzení žalovaného. Ve vztahu k dalším životním nákladům pak dle názoru soudu nelze nic namítat proti tomu, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima ve spojení s průměrnými výdaji domácností dle dat Českého statistického úřadu, neboť náklady jednotlivce na stravování, hygienu, volnočasové aktivity apod. je možno relativně jednoduše téměř okamžitě snížit s ohledem na aktuální finanční situaci. To však neplatí ve vztahu k nákladům na bydlení, které obvykle ihned dle potřeby snížit nelze. V tomto ohledu se nejeví jako přípustné, aby žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení, neboť kupříkladu výše nájmu se může v jednotlivých případech i v rámci jedné obce podstatně lišit s ohledem na to, zda jde o obecní byt či o byt soukromého majitele a dále s ohledem na velikost, stáří, vybavení, umístění bytu v rámci obce apod. Jestliže však žalovaný uváděl, že bydlí s rodiči a že zároveň jeho náklady spojené s bydlením činí 5 000 Kč měsíčně, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně tato tvrzení ověřit. Za tímto účelem si žalobkyně mohla od žalovaného vyžádat kupříkladu čestné prohlášení jeho rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou jim přispívá na bydlení.
15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 27 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně neuhradil ničeho, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o zesplatnění úvěru, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 25. 8. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému v této výzvě poskytnuta lhůta k úhradě do 10 dnů od odeslání této výzvy, byl žalovaný povinen úhradu provést do 4. 9. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 9. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 8. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, odpovídající rovněž jeho zákonné výši ke dni 5. 9. 2020.
1. Co do částky 7 046 Kč, co do úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 500 Kč od 26. 8. 2020 do 4. 9. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 901 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 40 473,63 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 29 053,93 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 72 % a z 28 % byla neúspěšná (z 28 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně pak má vůči žalovanému právo na zaplacení 44 % náhrady nákladů řízení.
1. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 382 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 500 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 560 Kč a má vůči žalovanému na právo na náhradu nákladů ve výši 1 566 Kč (44 % z 3 560 Kč).