Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 199 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 801 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 201 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.
III. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 600 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 39 799 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 48 600 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované na její bankovní účet úvěr postupně v několika platbách. Žalovaná se zavázala kromě poskytnuté jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaná si nejdříve na webových stránkách žalobkyně www.[Anonymizováno].cz zvolila parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnila registrační formulář, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasila znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaná žalobkyni poskytla kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci pak žalovaná uzavřela smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadala verifikační SMS kód, který jí žalobkyně zaslala na jí uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovanou a dále žalovanou lustrovala ve veřejných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI). Úvěruschopnost potom ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. K ověření výše příjmu žalovaná poskytla doklady potvrzující výši příjmu ze zaměstnání. Žalovaná svému závazku řádně nedostála a poskytnutý úvěr nesplatila. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 30 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 12 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 600 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení.
2. Podáním ze dne 24. 4. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 8 801 Kč (představující smluvní pokutu ve výši 6 600 Kč a část jistiny ve výši 2 201 Kč), a dále ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 2 201 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení. Částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně odůvodnila tím, že kontrolou spisového materiálu zjistila, že žalovaná před podáním žaloby zaplatila celkem částku 8 801 Kč.
3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedené částky s příslušenstvím zastavil.
4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 27 799 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 39 799 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení.
5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 27. 5. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná potvrdila svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem [Anonymizováno] v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského průkazu a rodného listu žalované. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet tak, že úrok měla hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu měla žalovaná splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 26. dni v měsíci. V případě prodlení žalované s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost žalované zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V případě prodlení žalované s plněním povinností vůči žalobkyni, byla žalobkyně oprávněna ukončit žalované oprávnění čerpat úvěr. Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě dále dohodly, že v případě prodlení žalované po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byla žalovaná povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, které žalobkyně soudu doložila.
7. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnaná jako kuchařka s měsíčním příjmem 20 749 Kč, je svobodná a bydlí v pronajatém bytě, v domácnosti žije s jedním dítětem, které vyživuje. Měsíční výdaje žalovaná vyčíslila částkou 17 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že není v insolvenci a není proti ní vedena exekuce.
8. Z výplatních pásek za období 2, 3, 4/2024 soud zjistil, že žalované byla v těchto měsících vyplacena čistá mzda v průměrné výši 18 352 Kč (plus stravenkový paušál v průměrné výši 2 397,30 Kč).
9. Z doložených potvrzení o provedených platbách je parné, že žalobkyně na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě (č. [č. účtu]) poukázala celkem částku 23 000 Kč (dne 27. 5. 2024 částku 6 000 Kč, dne 28. 6. 2024 částku 1 000 Kč, dne 2. 7. 2024 částku 1 000 Kč, dne 26. 8. 2024 částku 12 000 Kč, dne 3. 9. 2024 částku 2 000 Kč a dne 8. 9. 2024 částku 1 000 Kč).
10. Dopisem ze dne 27. 12. 2024 oznámila žalobkyně žalované, že dne 27. 12. 2024 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky.
11. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2025, v níž jí byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána 13. 8. 2025, jak vyplývá z potvrzení o podání.
12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
19. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
20. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních pásek žalované žalobkyně prověřila, že žalované je pravidelně vyplácena mzda. Co se však týče výdajové stránky, zde žalobkyně její zkoumání nedoložila ničím, když soudu nedoložila žádné listiny prokazující průběh zkoumání výdajů žalované, potažmo průběh následného porovnávání jejích příjmů s těmito výdaji, stejně jako žalobkyně nikterak nedoložila průběh zkoumání způsobu plnění případných dosavadních závazků žalované. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
22. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr v celkové výši 23 000 Kč již uhradila částku 8 801 Kč, o níž bylo řízení zastaveno, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 14 199 Kč. Pokud žalobkyně v žalobě vyčíslila jistinu v částce 30 000 Kč (a po částečném zpětvzetí v částce 27 799 Kč), pak prokázáno bylo toliko vyplacení částky 23 000 Kč (30 000 Kč byl pouze úvěrový limit).
23. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaná má ještě minimálně jeden další závazek z úvěru (v částce přes 6 000 Kč), který nesplácí, a který byl u zdejšího soudu rovněž žalován. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalšího závazku žalované, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku.
24. Ve zbývající části (tedy ohledně již uhrazené části jistiny, úroku a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto představuje její „neúspěch ve věci“ nejen ta část řízení, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, ale též ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a má právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo.