13 C 89/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 122 515,35 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 24. 5. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 120 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 9. 9. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 121 000 Kč a uhradila 1 324 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 119 854,82 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení poplatků za pojištění ve výši 1 060,53 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 10. 9. 2024 do 9. 12. 2024 z částky 119 854,82 Kč ve výši 19 477,13 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 119 854,82 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky 122 515,35 Kč za období od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 3 281,06 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové dlužné částky 122 515,35 Kč za období od 10. 12. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech NRKI, CEE a ISIR v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně si rovněž od žalované vyžádala výpis z účtu za období od 13. 2. 2024 do 24. 4. 2024, z něhož si ověřila příjmy a výdaje žalované. Zároveň byl příjem žalované ověřen výplatními páskami a potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Konkrétně žalobkyně zohlednila příjem uvedený žalovanou v žádosti o úvěr ve výši 39 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 12 000 Kč a jako výdaje vzala v úvahu životní minima dospělých členů domácnosti žalované ve výši 7 520 Kč (při určení MLS žalované) a ve výši 14 610 Kč (při určení MLS domácnosti), normativní náklady na bydlení ve výši 12 550 Kč, splátky žalované jiným společnostem ve výši 556 Kč, splátky domácnosti na úvěry uvedené v žádosti 3 000 Kč, výdaje na bydlení domácnosti 15 000 Kč, ostatní výdaje uvedené v žádosti ve výši 9 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 1 324 Kč.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 25. 4. 2024 smlouvu o úvěru ([Anonymizováno] půjčka - revolvingový úvěr č.: [hodnota]). Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 40 000 Kč s úrokovou sazbou 27,90 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 3,31 % z úvěrového rámce, tj. 1 324 Kč. Dále byla ujednána měsíční úhrada za pojištění ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. s kódem [Anonymizováno] platné od 1. 6. 2023, které žalobkyně soudu předložila. Ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním s tím, že ke dni uzavření smlouvy byla výše těchto nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky).Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 12 000 Kč měsíčně, její výdaje na bydlení činí 15 000 Kč měsíčně, splátky všech úvěrů činí 3 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje činí 9 000 Kč měsíčně; žalovaná bydlí v podnájmu, je rozvedená a vyživuje 2 děti.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je rozvedená, má dvě děti a bydlí v podnájmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnaná s příjmem ve výši 35 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 12 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti žalované činí 27 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech (JAP_PUJCKA, NRKI, MVCR, CEE) byly negativní (kód odpovědi registru je OK či ověřeno).Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.Z potvrzení společnosti [právnická osoba] ze dne 27. 4. 2024 soud zjistil, že žalovaná byla od května 2022 u této společnosti zaměstnána na dobu neurčitou jako manažer provozu s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 35 034 Kč; ze mzdy jí nebyly prováděny srážky.Z výplatní pásky žalované za období 3/2024 bylo zjištěno, že v březnu 2024 činil čistý příjem žalované 33 353 Kč.Z přehledu pohybů na běžném účtu žalované za období od 13. 2. 2024 do 24. 4. 2024 soud zjistil, že veškeré příjmové položky (celkem 44 028 Kč) jsou od [jméno FO] (celkem 34 320 Kč) a od [právnická osoba]. (celkem 9 500 Kč) a 208 Kč došlo od [jméno FO]. Co se pak týče výdajů (v celkové výši 44 066,10 Kč) ty jsou představovány platbami kartou u obchodníků (CS EUROOIL, Jednota [adresa], aj.) a odchozími platbami na účet ([jméno FO], dále platba ve výši 2 600 Kč označená „[Anonymizováno] – dar“ a platba ve výši 2 700 Kč označená „[Anonymizováno] “). Žádné pravidelné příjmy ani výdaje (trvalé platby, SIPO, inkaso apod.) nejsou z tohoto přehledu patrné.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru zde měla evidovaný jako existující již jeden revolvingový úvěr z 10. 3. 2024 s výší úvěrového rámce 20 000 Kč a se zbývající částkou k doplacení 19 861 Kč. Dále bylo z tohoto registru zjištěno, že v posledním roce před poskytnutím úvěru bylo žalované celkem osm jiných žádostí o úvěr (či kontokorentní úvěr či kreditní kartu) odmítnuto; jednu žádost o splátkový úvěr žalovaná sama odvolala.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je patrné, jak žalovaná úvěr postupně čerpala a splácela, dále že výše úvěrového rámce byla v průběhu trvání smluvního vztahu navýšena na 120 000 Kč; a celkem že žalovaná vyčerpala částku 121 000 Kč a splatila 1 324 Kč.Dopisem ze dne 9. 9. 2024, jehož odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2024, jejíž odeslání dne 4. 10. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, informací zjištěných z dostupných registrů a dále co se týče příjmů žalované, ty měly být ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele žalované, výplatní pásky a běžného účtu žalované. Přitom žalobkyně při svých výpočtech použila statistický model zohledňující životní minima a normativní náklady na bydlení. Z doloženého potvrzení a výplatní pásky však vyplývá nižší příjem žalované (35 000 Kč) než je příjem, s nímž žalobkyně kalkulovala (39 000 Kč). Z výpisu z účtu pravidelný příjem žalované nevyplývá vůbec. Příjem dalších členů domácnosti ve výši 12 000 Kč, s nímž žalobkyně rovněž kalkulovala, nebyl ověřen nijak. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně rovněž neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Ohledně výdajů žalované žalobkyně uvedla, že tyto ověřila rovněž výpisem z účtu žalované; z jejích dalších tvrzení však vyplývá, že výdaje zjištěné z výpisů z účtu nikterak nezohlednila, nýbrž do svých výpočtů použila pouze statistická data (životní minimum) a údaje uvedené žalovanou v žádosti o úvěr (měsíční výdaje na bydlení 15 000 Kč). Je tak zřejmé, že výdaje žalované nebyly řádně prověřeny (např. doložením nájemní smlouvy, předložením dokladu o platbách SIPO apod., nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaná skutečně bydlí v podnájmu, jak v žádosti uváděla), neboť žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované a ze statistik. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. V situaci, kdy v nedávné době bylo několik jiných žádostí o úvěr žalované jinými poskytovateli úvěrů odmítnuto, bylo by namístě očekávat, že žalobkyně bude této skutečnosti rovněž věnovat pozornost a povede ji ke zvýšené obezřetnosti stran zkoumání úvěruschopnosti žalované. Zároveň je třeba poukázat, že žalobkyně při svých výpočtech zohlednila měsíční splátku schvalovaného úvěru při výši poskytnutého úvěru (úvěrového rámce) 40 000 Kč a nezohlednila, že úvěrový rámec byl v průběhu podstatně navýšen až na částku 120 000 Kč, čímž se i výše měsíční splátky zvýšila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaná vyčerpala celkem částku 121 000 Kč a uhradila 1 324 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 119 676 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 9. 9. 2024, jejíž odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 23. 9. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 9. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 119 676 Kč od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 3 218,95 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 119 676 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části jistiny ve výši 178,82 Kč, co do poplatků ve výši 1 060,53 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 19 477,13 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 119 854,82 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, co do části kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 62,11 Kč, a dále co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 839,35 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 170 270,75 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 134 349,41 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 9. 9. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 79 % a z 21 % neúspěšná (z 21 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 58 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 901 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024. Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 122 515,35 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 6 020 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 27 842,60 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 16 148,71 Kč (58 % z 27 842,60 Kč).