Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 106/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 14. 11. 2024Č. j.: 14 C 106/2024-33Samosoudce: Mgr. Květoslav ŠárkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 11. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 286 126,63 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2024:14.C.106.2024.1
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (13) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 272 878,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 272 878,55 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 13 248,08 Kč, úroku ve výši 4,9 % ročně z částky 286 126,63 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 286 126,63 Kč od 15. 9. 2022 do 28. 9. 2022 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 248,08 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 35 624,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 286 126,63 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela dne 30. 9. 2021 smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 301 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 4,9 % ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 206 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje 20. 10. 2021. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posuzovala rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného, když z výpisu z běžného účtu byl zjištěn průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 28 644 Kč, přičemž tento příjem se shodoval s příjmem uvedeným žalovaným v doplnění žádosti o poskytnutí úvěru. Měsíční výdaje žalovaného pak byly pomocí statistické metody určeny na 16 000 Kč, a to za využití tabulky výdajů domácnosti na rok 2021 vydané ČSÚ. Prostřednictvím výpisu z bankovního registru bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádné závazky. Z výpisů z běžného účtu žalovaného dále právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný zde měl vždy kladný zůstatek, finanční prostředky investoval (spořil) a prováděl transakce mezi dvěma svými běžnými účty. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácel. Právní předchůdkyně žalobkyně proto prohlásila ke dni 14. 9. 2022 celý úvěr za splatný, žalovaný jej neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla následně pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 286 126,63 Kč, úroku ve výši 4,9 % ročně z částky 286 126,63 Kč za dobu od 15. 9. 2022 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 286 126,63 za dobu od 15. 9. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní, konkrétně z návrhu na uzavření smlouvy ze dne 30. 9. 2021 a z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru „[Anonymizováno] “ číslo žádosti [Anonymizováno] ze dne 30. 9. 2021 soud zjistil, že dne 30. 9. 2021 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. uzavřena smlouva o úvěru „[Anonymizováno], v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 301 500 Kč (z toho částku 300 000 Kč bez prokazování účelu a částku 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru), a to jednorázově ve prospěch jeho bankovního účtu č. [Anonymizováno]. Byla ujednána úroková sazba 4,9 % ročně a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně příslušenství splatit v 85 měsíčních splátkách po 4 522 Kč se splatností vždy k 20. dni kalendářního měsíce, tj. splátka jistiny, úroku a měsíčního poplatku za pojištění (ve výši ve výši 316 Kč). Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že neuhrazení splatného dluhu podle smlouvy je závažným porušením smlouvy a právní předchůdkyně žalobkyně byla v takovém případě oprávněna odstoupit od smlouvy a stanovit okamžitou splatnost celého úvěru. Dále se žalovaný zavázal hradit poplatky spojené se zasíláním upomínek a výzev dle Sazebníku. Žalobkyně doložila informace o spotřebitelském úvěru, které byly poskytnuty žalovanému a Produktové obchodní podmínky pro úvěry, které byly nedílnou součástí smlouvy.

4. Z doplnění žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru – [Anonymizováno] ze dne 30. 9. 2021 soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uved, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 34 000 Kč; měsíční výdaje žalovaného zde nejsou uvedeny žádné (tj. je zde uvedeno 0 Kč).

5. Z výstupu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný v tomto registru nebyl nalezen.

6. Z výstupu z registru CCB soud zjistil, že zde žalovaný byl nalezen a bylo zjištěno, že žalovaný měl ukončené dva splátkové kontrakty (dva osobní úvěry na 15 000 Kč splatné jednorázově), dále bylo žalovanému pět žádostí o úvěr odmítnuto (4 x ze dne 11. 6. 2021, 1 x ze dne 23. 9. 2021), rovněž mu byla odmítnuta žádost o splátkovou kreditní kartu (ze dne 11. 6. 2021). Čtyři žádosti o osobní úvěr pak byly odvolány.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] soud zjistil, že mu na tento účet dne 7. 7. 2021 došla dávka nemocenského pojištění ve výši 11 711 Kč a dále mu od [právnická osoba] dne 14. 7.2021 došla částka 29 625 Kč a 2 405 Kč a 13. 8. 2021 částka 25 288 Kč. Dále co se týče příjmových položek si žalovaný sám zasílal z jiných svých účtů různé částky (2 000 Kč, 2 000 Kč, 20 000 Kč, 42 000 Kč, 4 000 Kč, 10 000 Kč, 5 000 Kč, 6489 Kč, 10 000 Kč, 30 000 Kč, 6 000 Kč, 20 000 Kč, 10 000 Kč, 3 910 Kč) a dne 30. 9. 2021 čerpal úvěr ve výši 300 000 Kč od žalobkyně. Co se týče výdajových položek pravidelně každý měsíc (trvalým příkazem) žalovaný z toho účtu platil za internet 450 Kč, inkaso - taťka 3 400 Kč, spoření 1 200 Kč (4 x 300 Kč), pojištění 2 499 Kč (1 000 Kč a 1 499 Kč) a spoření 4 000 Kč (2 x 2 000 Kč), tj. celkem jeho pravidelné výdaje na základě trvalých příkazů z účtu činily 11 549 Kč. Žalovaný pak účet aktivně využíval k platbám u obchodníků, k platbám na jiné účty (včetně plateb na své účty), k výběrům z bankomatu. Celkové výdaje žalovaného (výdajové položky dle výpisů z předmětného účtu) za měsíc červenec 2021 činily 104 997,62 Kč, za srpen 2021 činily 78 429,97 Kč a za září 2021 činily 154 339,51 Kč.

8. Z výpisů z úvěru za období od září 2021 do srpna 2022 soud zjistil, že úvěr v částce 300 000 Kč a 1 500 Kč byl žalovaným čerpán dne 30. 9. 2021. Téhož dne byl žalovaným uhrazen poplatek ve výši 1 500 Kč. V říjnu 2021 žalovaný uhradil 4 522 Kč, v listopadu 2021 uhradil 4 029,27 Kč, v prosinci 2021 uhradil 5 027,34 Kč, v lednu 2022 uhradil 1 629,19 Kč, v únoru, březnu a dubnu 2022 neuhradil nic, v květnu 2022 uhradil 11 913,65 Kč, v červnu, červenci a srpnu 2022 neuhradil nic. Celkem tak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 28 621,45 Kč.

9. Dopisem ze dne 3. 6. 2022 byl žalovaný upozorněn na neuhrazenou splátku a byl vyzván k její úhradě. Dopisem ze dne 18. 7. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 15 025,48 Kč do 1. 9. 2022 a upozornila jej, že nebude-li dlužná částka uhrazena, může být celý úvěr prohlášen za okamžitě splatný. Dopisem ze dne 14. 9. 2022 pak právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že prohlašuje celý úvěr za splatný ke dni 14. 9. 2022 a vyzvala jej k zaplacení celé dlužné částky ve výši 292 301,52 Kč nejpozději do 28. 9. 2022. Dopis byl žalovanému odeslán 19. 9. 2022, jak je patrné z podacího archu.

10. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 6. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba]. a následně na základě další smlouvy o postoupení pohledávek z téhož dne byla tato pohledávka postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 27. 9. 2023. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 4. 10. 2023; zásilku s výzvou se však nepodařilo žalovanému doručit, byla uložena na poště, kde si ji nevyzvedl, proto byla následně vrácena zpět odesílateli, jak je patrné z doložené nedoručené zásilky.

11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

20. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů, přičemž ohledně příjmu žalovaného vycházela z výpisu z běžného účtu žalovaného, kdy takto zjištěný příjem se shodoval s příjmem uvedeným samotným žalovaným v doplnění žádosti o poskytnutí úvěru. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně za využití statistické metody (za využití tabulky výdajů domácností za rok 2021 vydané ČSÚ) určila měsíční životní výdaje žalovaného na 16 000 Kč. Zároveň sám žalovaný v doplnění žádosti o poskytnutí úvěru žádné své výdaje neuvedl, když je zde uvedeno měsíční výdaje celkem 0 Kč.

21. Pokud jde o povinnost předchůdkyně žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání (byť pouze v měsíci červenec a srpen 2021; v měsíci září mzda od [právnická osoba] ani od jiného subjektu na účet žalovaného nebyla poukázána) v průměrné výši 28 659 Kč měsíčně. Co se pak týká výdajů žalovaného tyto právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřovala (byť měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, z nichž některé pravidelné výdaje zjistitelné byly) a vycházela pouze ze statistické metody, na jejímž základě za využití tabulky výdajů domácností za rok 2021 vydané ČSÚ sama určila měsíční výdaje žalovaného částkou 16 000 Kč. Tento postup žalované však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných statistickým modelem značně lišit. Tak tomu ostatně bylo i v tomto případě, když z výpisů z běžného účtu žalovaného byly patrné výdaje v jednotlivých měsících v průměrné výši cca 100 000 Kč, byť některé výdajové položky tvořily převody na jiné bankovní účty samotného žalovaného. Statistický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak tento model nemůže nahradit povinnost právní předchůdkyně žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč. Dále soud poukazuje na skutečnost, že předchůdkyně žalobkyně z příslušných registrů zjistila, že žalovanému v krátké době před poskytnutím úvěru bylo pět jiných žádostí o úvěr a jedna žádost o splátkovou kreditní kartu odmítnuto. I s ohledem na tuto skutečnost, bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací a při posuzování jeho úvěruschopnosti. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 301 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

26. Žalovaný dosud na svůj dluh již uhradil 28 621,45 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 272 878,55 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný dopis ze dne 14. 9. 2022, jehož odeslání dne 19. 9. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 28. 9. 2022, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 9. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši.

27. Co do zbývající částky 13 248 Kč představující již uhrazenou část jistiny a co do úroku ve výši 4,9 % ročně z částky 286 126,63 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. A jelikož se žalovaný dostal do prodlení až dne 29. 9. 2022 a pouze s částkou 272 878,55 Kč, soud dále zamítl žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 286 126,63 Kč od 15. 9. 2022 do 28. 9. 2022 a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 248,08 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 409 832,88 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 360 237,06 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 88 % a z 12 % neúspěšná (z 25 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 76 % náhrady nákladů řízení (88 % - 12 %).

29. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 446 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 286 126,63 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 9 460 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 46 874,80 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 35 624,90 Kč (76 % z 46 874,80 Kč).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací