Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 131/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 9. 1. 2025Č. j.: 14 C 131/2024-52Samosoudce: Mgr. Květoslav ŠárkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 14. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 387 244,22 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2025:14.C.131.2024.1
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacenísmlouva nájemnípostoupení pohledávky
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 282 578,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 282 578,31 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 142 470,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,9 % ročně z částky 382 794,22 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 215,91 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 387 244,22 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela dne 11. 2. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč za účelem konsolidace jiných závazků. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 4,90 % ročně z poskytnutého úvěru a příslušné poplatky, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 748,87 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. Dále právní předchůdkyně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR. Příjem žalovaného byl ověřen z běžného účtu žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z žalovaným deklarovaného (a na účtu ověřeného) příjmu ve výši 15 453 Kč měsíčně a dále z žalovaným uvedeného čistého příjmu domácnosti 65 000 Kč měsíčně. Žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného. Do výdajů byla započtena částka životního minima a částka normativních nákladů na bydlení a interní a externí dosavadní splátky úvěrů. Výpočtem, kdy od příjmů byly odečteny veškeré výdaje pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 22. 2. 2023. Žalovaný splatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 217 421,69 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 382 794,22 Kč žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení smluvního úroku ve výši 7 922,07 Kč (za období od 11. 2. 2019 do 22. 2. 2023), poplatků ve výši 4 450 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 29 882,55 Kč (za období od 11. 2. 2019 do 22. 2. 2023), úroku ve výši 4,9 % ročně z částky 382 794,22 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 382 794,22 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 11. 2. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. uzavřena elektronicky pomocí SignPad smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu spolu s úrokem ve výši 4,90 % ročně a poplatkem za pojištění ve výši 470 Kč měsíčně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 120 měsíčních anuitních splátkách po 5 748,87 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 3. 2019. Úvěr byl sjednán jako účelový na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, kdy na splacení dluhu evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu] měly být poukázány finanční prostředky ve výši 199 623,53 Kč a dále na splacení dluhu evidovaného na úvěrovém účtu č. [č. účtu] měly být poukázány finanční prostředky ve výši 282 254,79 Kč. Zbývající část jistiny úvěru měla být poskytnuta neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného č. [č. účtu]. Dále se žalovaný zavázal hradit následující poplatky: 1 795 Kč za poskytnutí úvěru, splatný při čerpání úvěru; 50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, splatný při poskytnutí služby; 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, splatný při poskytnutí služby; 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, splatný s měsíční anuitní splátkou; 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, splatný při zaslání upomínky a poplatek 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného s úhradou pohledávek, je žalobkyně oprávněna prohlásit dluh žalovaného za ihned splatný. Součástí smlouvy o úvěru byly i Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalobkyně dále doložila Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že žalovaný měl být zaměstnán jako technik/řidič s čistým měsíčním příjmem 15 453 Kč. Celkový příjem domácnosti je zde uveden 65 000 Kč, žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě, nevyživuje žádnou osobu. Měsíční výdaje zde žalovaný neuvedl žádné.

5. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 9. 9. 2024 bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kdy tyto údaje dále ověřila tím, že kontrolovala veškeré dostupné informace ve veřejných databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. Žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 15 453 Kč, který měl být ověřen z běžného účtu žalovaného, a dále z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 65 000 Kč, zohlednila, že žalovaný je rozvedený, nevyživuje žádnou osobu, bydlí v pronajatém domě/bytě a počítala s jeho 25% podílem na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 50 Kč měsíčně, externí splátky ve výši 500 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Z výstupu z úvěrových registrů bylo zjištěno, že žalovaný měl několik jiných úvěrových závazků (se splátkou 50 Kč měsíčně a 500 Kč měsíčně a dále dva závazky, které měly být novým závazkem konsolidovány).

6. Z platební historie je patrné, že úvěr v celkové výši 500 000 Kč (v částce 199 623,53 Kč, v částce 282 254,79 Kč a v částce 18 121,68 Kč) byl čerpán dne 11. 2. 2019. Dále je z této listiny zřejmé, jak žalovaný úvěr postupně splácel a jaké mu byly účtovány poplatky. Celkem pak žalovaný splatil 217 421,69 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 18. 9. 2023 vyplývá zvýše dluhů žalovaného z úvěrové smlouvy k tomuto datu, a to na jistině 382 794,22 Kč, na smluvním úroku 7 922,07 Kč, na úroku z prodlení z jistiny 29 882,55 Kč, na úroku z prodlení z úroků 796,84 Kč, na poplatcích a pokutách 4 450 Kč.

8. Upomínkou ze dne 27. 7. 2021 byl žalovaný upozorněn na dluh vzniklý na úvěrovém účtu ve výši 872,65 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč. Upomínkou ze dne 26. 5. 2022 byl žalovaný upozorněn na dosud neuhrazený dluh ve výši 5 922,40 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč. Upomínkou ze dne 27. 7. 2022 byl žalovaný upozorněn na dosud neuhrazený dluh ve výši 6 233,26 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč. Upomínkou ze dne 27. 10. 2022 byl žalovaný upozorněn na dosud neuhrazený dluh ve výši 5 753,69 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč. Upomínkou ze dne 17. 1. 2023 byl žalovaný upozorněn na dosud neuhrazený dluh ve výši 18 195,49 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč. Upomínkou ze dne 11. 2. 2023 byl žalovaný upozorněn na dosud neuhrazený dluh ve výši 24 765,46 Kč, za odeslání upomínky mu byl účtován poplatek 600 Kč.

9. Dopisem ze dne 23. 2. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný ke dni 22. 2. 2023 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 395 825,10 Kč nejpozději do 9. 3. 2023. Dopis byl dle výpisu odeslaných zásilek žalovanému odeslán 24. 2. 2023.

10. Dopisem ze dne 23. 4. 2023 vyzvala právní předchůdkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky. Žalovanému bylo zároveň oznámeno, že pokud dluh neuhradí, dojde k postoupení pohledávky třetí osobě. Dalším nedatovaným dopisem učinila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému mimořádnou nabídku obsahující možnost doplatit část dluhu jednorázově s tím, že zbytek až ve výši 20 % by mu byl odpuštěn.

11. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 postoupena společnosti I-Xon, a. s., a to za úplatu, jak plyne z doloženého potvrzení, a další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 pak byla pohledávka postoupena žalobkyni. Postoupení pohledávky společnosti I-Xon, a. s. bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 9. 2023, jehož odeslání 26. 9. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Postoupení pohledávky žalobkyni pak bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 9. 10. 2023, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala seznamem odeslaných zásilek.

12. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 9. 10. 2023, která byla žalobkyní odeslána téhož dne, jak plyne ze seznamu odeslaných zásilek. V upomínce mu byla stanovena lhůta 7 dnů od odeslání výzvy.

13. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

16. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39.

22. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala na základě informací, které zjistila od žalovaného a dále provedla lustrace v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších databázích. Dále měl být příjem žalovaného ověřen výpisem z běžného účtu žalovaného. Pokud jde tedy o příjem žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 15 453 Kč. Výpis z účtu, kterým měl být tento příjem doložen, však soudu nebyl předložen. Ani žalovaným tvrzený čistý měsíční příjmem domácnosti žalovaného ve výši 65 000 Kč nebyl nikterak doložen; předchůdkyně žalobkyně s ním však ve svých výpočtech nekalkulovala. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů), a se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel nějaké výdaje mít přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné, a to v případě, bydlení v nájmu zejména z nájemní smlouvy, případně z výpisů z účtu, vyúčtování energií, dokladů SIPO apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela stran výdajů pouze ze statistických údajů je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

25. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 500 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

27. Vzhledem k tomu, že žalovaný z poskytnuté jistiny 500 000 Kč předchůdkyni žalobkyně zaplatil 217 421,69 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 282 578,31 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

28. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis z 23. 2. 2023, jehož obsahem byla výzva k plnění a jehož odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala výpisem odeslaných zásilek. Vzhledem k tomu, že zde byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 9. 3. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 3. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně v zákonné výši 15 % ročně.

29. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 100 215,91 Kč již byla uhrazena a na smluvní úrok ve výši 7 922,07 Kč a na poplatky ve výši 4 450 Kč nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 10. 3. 2023, a to pouze částkou 282 578,31 Kč, tudíž na úrok z prodlení za období od 11. 2. 2019 do 22. 2. 2023 žalobkyni nárok nevznikl. A co se pak týče požadovaného úroku z prodlení za období od 19. 9. 2023 do zaplacení (za období od 23. 2. 2023 do 18. 9. 2023 žalobkyně úrok z prodlení nepožadovala), zde soud žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení pouze z částky 282 578,31 Kč a ve zbytku (tj. z částky 100 215,91 Kč) nárok na úroky z prodlení za období od 19. 9. 2023 do zaplacení zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 520 842,82 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 358 093,81 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 69 % a z 31 % neúspěšná (z 31 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 38 % náhrady nákladů řízení.

31. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 490 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, za něž mu náleží odměna (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 387 244,22 Kč určené dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bod 6 advokátního tarifu 9 860 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 52 370,80 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 19 900,90 Kč (38 % z 52 370,80 Kč).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací