Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 152/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 19. 12. 2024Č. j.: 14 C 152/2024-31Samosoudce: Mgr. Květoslav ŠárkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 14. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 20 806 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2024:14.C.152.2024.1
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 869 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 206 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 128,96 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 19 206 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 600 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 233,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 806 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 13. 5. 2023 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 19 206 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 23. 10. 2023. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 19 206 Kč a neuhradila ničeho; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 19 206 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 24. 10. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 2 478,41 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 19 206 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 7. 11. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 713,55 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 20 806 Kč za období od 30. 1. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI a CEE, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Konkrétně žalobkyně zohlednila příjem uvedený žalovanou v žádosti o úvěr ve výši 17 500 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč a jako výdaje vzala v úvahu životní minimum žalované ve výši 4 470 Kč a životní minima členů domácnosti ve výši 8 510 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 9 375 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 768 Kč. Údaje měsíční výdaje na bydlení z žádosti ve výši 7 500 Kč a měsíční výdaje na ostatní z žádosti jsou v kolonce přeškrtnuty.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 13. 5. 2023 smlouvu o úvěru ([Anonymizováno] – revolvingový úvěr č. [hodnota]). Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 19 206 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží uvedené v sekci Informace o zboží, tj. sedací souprava TOP-L GRAND světle šedá a další zboží za cenu 19 206 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. s kódem [Anonymizováno], platné od 2. 5. 2022, které žalobkyně soudu předložila. Ve smlouvě ve spojení s článkem 9.1 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním s tím, že ke dni uzavření smlouvy byla výše těchto nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky).Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná má čistý měsíční příjmem ve výši 17 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 20 000 Kč měsíčně, žalovaná bydlí v podnájmu, je svobodná a bezdětná.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je svobodná, bezdětná a bydlí v podnájmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaná má zdroj příjmu „jiný“ ve výši 17 500 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti žalované činí 10 500 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech (JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, MVCR, CEE) byly negativní (kód odpovědi registru je OK či ověřeno).Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru zde neměla evidovaný jiný úvěr.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná dne 12. 6. 2023 čerpala částku 19 206 Kč na nákup zboží na splátky na www.sconto.cz. Dále je z tohoto výpisu patrné, že žalovaná nesplatila žádnou částku.Dopisem ze dne 23. 10. 2023, jehož odeslání dne 24. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 9. 11. 2023, jejíž odeslání dne 10. 11. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s měsíčním příjmem žalované ve výši 17 500 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč, ani jeden z těchto příjmů však nebyl nikterak doložen (např. výplatními páskami, výpisy z účtu) a žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Z výdajů žalované žalobkyně zjišťovala a ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minima). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 19 206 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 23. 10. 2023, jejíž odeslání dne 24. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 6. 11. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 11. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 206 Kč od 7. 11. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 663 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 206 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 478,41 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 19 206 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, co do části kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 7. 11. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 50,55 Kč, a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 600 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení soud žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 29 243,36 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 22 386,82 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 77 % a z 23 % neúspěšná (z 23 % byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně tak má vůči žalované právo na zaplacení 54 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 833Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 285 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 233,90 Kč (54 % z 2 285 Kč).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací