14 C 16/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 139 838,99 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 16. 8. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 146 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 2,50 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné a nepravidelné poplatky (za výpis, za výběr z bankomatu aj.). Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 9. 9. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 157 680 Kč a uhradila 82 702 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 137 438,99 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 20 363,41 Kč (tj. součet zbylých nesplacených úroků vynesených v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění a obchodního úroku 23,90 % ročně z jistiny kapilatizovaného ke dni sepsání žaloby), úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 137 438,99 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky 139 838,99 Kč za období od 24. 9. 2024 do 9. 12. 2024 ve výši 3 761,28 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové dlužné částky 139 838,99 Kč za období od 10. 12. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že prostřednictvím odborných pracovníků byla posuzována příjmová a výdajová stránka žalované a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v úvěrových registrech (NRKI), dále v registru SOLUS, CEE a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně také kontaktovala žalovanou telefonicky a ověřila si tak žalovanou v žádosti uvedené údaje. Žalobkyně si rovněž od žalované vyžádala výpis z účtu za období od 23. 5. 2022 do 14. 8. 2022, z něhož si ověřila příjmy a výdaje žalované. Vzhledem k tomu, že z výpisů zjištěná výše příjmu nedosahovala příjmu tvrzeného žalovanou (25 000 Kč), počítala žalobkyně pouze s ověřeným příjmem (12 500 Kč). Žalobkyně ověřila tvrzení žalované pomocí výpočtu tzv. credit scoringu, za využití statistických modelů. Statistickým modelem žalobkyně identifikovala pravděpodobnou výši příjmu žalované za využití statistických dat a empirické a odborné zkušenosti žalobkyně. Skutečnost, že žalovaná byla schopna po dobu delší než jeden a půl roku úvěr řádně splácet svědčí dle žalobkyně o řádném posouzení její úvěruschopnosti.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se nedostavila.Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.Mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 16. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru ([Anonymizováno] č.: [hodnota]). Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 95 000 Kč s úrokovou sazbou 23,90 % ročně, kdy výše minimální měsíční splátky činila 2,497 % z úvěrového rámce, tj. 2 372 Kč. Termín splatnosti měsíční splátky byl vždy k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. s kódem [Anonymizováno] a platné od 2. 5. 2022, které žalobkyně soudu předložila. Ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním s tím, že ke dni uzavření smlouvy byla výše těchto nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky).Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je na mateřské dovolené s čistým měsíčním příjem ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 45 000 Kč měsíčně, žalovaná bydlí ve vlastním domě/bytě, je vdaná a vyživuje 1 dítě.Z doloženého záznamu telefonního hovoru žalované s žalobkyní soud zjistil, že žalovaná potvrdila žalobkyni svůj email, uvedla, že vyživuje 1 dítě a bydlí ve vlastním domě/bytě a dále žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje činí celkem cca 10 000 Kč.Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je vdaná, má jedno dítě a bydlí ve vlastním domě/bytě. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je na mateřské dovolené s příjmem ve výši 25 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 45 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti žalované činí 10 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech (SOLUS, JAP_PUJCKA, NRKI, ISIR, MVCR, CEE) byly negativní (kód odpovědi registru je OK, klient nenalezen či ověřeno).Z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.Z přehledu pohybů na běžném účtu žalované za období od 23. 5. 2022 do 14. 8. 2022 soud zjistil, že výše peněžité pomoci v mateřství žalované za období od 1. 5. 2022 do 31. 5. 2022 činila 10 819 Kč, za období od 1. 6. 2022 do 30. 6. 2022 činila 10 470 Kč a za období od 1. 7. 2022 do 7. 7. 2022 činila 2 443 Kč a dále rodičovský příspěvek žalované za období 7/2022 činil 5 890 Kč. Žádné jiné pravidelné příjmy ani žádné pravidelné výdaje (trvalé platby, SIPO, inkaso apod.) nejsou z tohoto přehledu patrné. Naopak je patrné velké množství nepravidelných výdajů - především plateb kartou u obchodníků, dále i řada nepravidelných příjmů a výdajů /plateb z účtu/na účet). Dále bylo zjištěno, že dne 18. 7. 2022 byla žalované poukázána půjčka od společnosti Zaplo Finance s.r.o. ve výši 50 000 Kč.Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru zde měla evidované jako existující již 3 splátkové úvěry (osobní úvěr z 18. 7. 2022 na částku 50 000 Kč, hypoteční úvěr z 12. 9. 2018 na částku 1 512 000 Kč a osobní úvěr z 7. 7. 2021 na 30 000 Kč) a jeden úvěr na stavební spoření z 21. 9. 2018. Dále bylo z tohoto registru zjištěno, že v posledním roce před poskytnutím úvěru byly žalované celkem 4 jiné žádosti o splátkový úvěr, jedna žádost o kontokorentní úvěr a jedna žádost o kreditní kartu odmítnuty; jednu žádost o splátkový úvěr žalovaná sama odvolala. Ukončeno měla již 20 splátkových úvěrů, z toho 14 bylo ukončeno předčasně, což znamená, že byly předčasně splaceny žalovanou nebo předčasně ukončeny ze strany finanční instituce.Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je patrné, jak žalovaná úvěr postupně čerpala a splácela, dále že výše úvěrového rámce byla v průběhu trvání smluvního vztahu navýšena na 146 000 Kč; a celkem že žalovaná vyčerpala částku 157 680 Kč a splatila 82 702 Kč.Dopisem ze dne 9. 9. 2024, jehož odeslání dne 10. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2024, jejíž odeslání dne 4. 10. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, a které byly ověřeny telefonním hovorem s žalovanou, informacemi zjištěnými z dostupných registrů a dále prostřednictvím běžného účtu žalované. Přitom žalobkyně při svých výpočtech použila statistický model zohledňující životní minima a normativní náklady na bydlení. Z výpisu z účtu vyplýval pravidelný příjem žalované (peněžitá pomoc v mateřství) ve výši cca 10 500 Kč měsíčně, avšak tento příjem byl žalované poskytován pouze do 7. 7. 2022. Od tohoto data byl žalované poskytován rodičovský příspěvek, jehož výše byla podstatně nižší (za část měsíce červenec 2022 od 8. 7. 2022 do 31. 7. 2022 činil 5 890 Kč) oproti peněžité pomoci v mateřství a tím spíše o mnoho nižší než částka 12 500 Kč, s níž žalobkyně při svých výpočtech kalkulovala. Jiný pravidelný příjem žalované nebyl soudu doložen. Příjem dalších členů domácnosti ve výši 45 000 Kč, s nímž žalobkyně rovněž kalkulovala, nebyl také nijak ověřen. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně rovněž neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Ohledně výdajů žalované žalobkyně uvedla, že tyto ověřila taktéž výpisem z účtu žalované; z jejích dalších tvrzení a doložených listin však vyplývá, že výdaje zjištěné z výpisů z účtu nikterak nezohlednila, nýbrž do svých výpočtů použila pouze statistická data (životní minimum a normativní náklady na bydlení, případně údaje uvedené žalovanou v žádosti o úvěr. Je tak zřejmé, že výdaje žalované nebyly řádně prověřeny (např. doložením dokladu o platbách SIPO apod., nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaná skutečně bydlí ve vlastní nemovitosti, jak v žádosti a v telefonátu uváděla), neboť žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované a ze statistik. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Dále je třeba zdůraznit, že náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a ani statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. V situaci, kdy v nedávné době bylo několik jiných žádostí o úvěr žalované jinými poskytovateli úvěrů odmítnuto, bylo by namístě očekávat, že žalobkyně bude této skutečnosti rovněž věnovat pozornost a povede ji ke zvýšené obezřetnosti stran zkoumání úvěruschopnosti žalované. Zároveň je třeba poukázat, že žalobkyně při svých výpočtech zohlednila měsíční splátku schvalovaného úvěru při výši poskytnutého úvěru (úvěrového rámce) 95 000 Kč a nezohlednila, že úvěrový rámec byl v průběhu podstatně navýšen až na částku 146 000 Kč, čímž se i výše měsíční splátky zvýšila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaná vyčerpala celkem částku 157 680 Kč a uhradila 82 702 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužné jistiny v částce 74 978 Kč.Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že proti žalované bylo uplatněno vícero pohledávek, přitom jedna z nich je již ve stadiu exekučního vymáhání. Jiné informace o majetkové situaci žalované nejsou soudu známy, jelikož žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná. S ohledem na existenci dalších závazků žalované se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvanácti měsíců od právní moci rozsudku.Ve zbývající části (tedy ohledně části jistiny, která byla již uhrazena, nákladů na vymáhání, smluvní pokuty, úroků a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.