Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 163/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 9. 1. 2025Č. j.: 14 C 163/2024-66Samosoudce: Mgr. Květoslav ŠárkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 14. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 220 681,55 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2025:14.C.163.2024.1
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (12) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 131 007,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 109 697,14 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 90 617,19 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 25,90 % ročně z částky 125 447,36 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 220 681,55 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 30. 11. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně žalované umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 26. 3. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 156 052 Kč a uhradila částku 112 193,11 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 90 617,19 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení poplatků za vedení účtu ve výši 117 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z částky 90 617,19 Kč za období od 27. 3. 2024 do 3. 4. 2024 ve výši 8 495,14 Kč a úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 90 617,19 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení. Dále byla mezi účastníky dne 31. 10. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně žalované umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 26. 3. 2024. Celkově žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 133 290 Kč a uhradila částku 46 141 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 125 447,36 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z částky 125 447,36 Kč za období od 27. 3. 2024 do 3. 4. 2024 ve výši 11 528,34 Kč a úroku ve výši 25,90 % ročně z částky 125 447,36 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, ISIR, CEE v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Pro výpočet MLS žalobkyně tak vycházela z příjmu žalované sděleného žalovanou a z příjmu ostatních členů domácnosti sděleného žalovanou, z životního minima členů domácnosti, zohlednila splátky jiným společnostem a splátky schváleného úvěru. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně si dále od žalované vyžádala přehled pohybů na účtech za období 11. 8. 2022 – 31. 10. 2022 a výpis z účtu za měsíce 12/2022 – 2/2023. O řádném posouzení úvěruschopnosti dle žalobkyně svědčí i to, že žalovaná po dobu téměř čtyř let úvěry řádně splácela.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 30. 11. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (bezúčelový revolvingový úvěr). Na základě této smlouvy byl žalované zřízen úvěrový účet pro čerpání úvěru do výše sjednaného úvěrového rámce s výší úvěrového rámce 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpanou částku společně s úrokem ve výši 26,28 % ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. K výši měsíční splátky byla připočítána splátka ze splátkového programu Nákup na splátky za nákup zboží Notebook za 7 904 Kč (s úrokem 21,72 % ročně, tj. 36 splátek ve výši 299 Kč měsíčně). V jednotlivých splátkách pak byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část úvěrové jistiny, poplatky a smluvní sankce. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [Jméno žalobkyně]. – [Anonymizováno] a Pravidla programu [Anonymizováno]. Dle úvěrových podmínek (čl. 7.1) byla žalovaná povinna celý čerpaný úvěr splatit na požádání žalobkyně v případě, že se dostane do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaná je na mateřské dovolené s čistým měsíčním příjmem ve výši 13 000 Kč, je svobodná, bydlí u rodičů, vyživuje jedno dítě a příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč měsíčně. Informace o žalované jsou rovněž shrnuty v potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik (úvěrová karta klienta), v níž žalobkyně uvádí, že žalovaná je na mateřské dovolené s příjmem 13 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti jsou 1 000 Kč. Dále je z tohoto dokumentu patrné, že žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů a vyživuje jedno dítě. Konečně jsou zde uvedeny výstupy z registrů MVCR (ověřeno), JAP_PUJCKA (OK), ISIR (klient nenalezen), NRKI (OK), CEE (OK). Z metodiky - posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované zjišťováním jejího kreditního skóre (credit scoring) tak, že za využití statistického modelu posuzovala její příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala informace o věku, vzdělání, zdroji příjmů, způsobu bydlení, počtu dětí, apod. Za účelem zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky žalobkyně zohlednila rodinné postavení žalované, částku životního minima žalované i členů domácnosti, nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků žalované. Z úvěrové zprávy je zřejmé, že žalovaná měla v době žádosti o první revolvingový úvěr evidovány 3 existující splátkové úvěry a 1 úvěr z kreditní karty (revolvingový úvěr), 1 úvěr měla ukončený, žádost o kontokorentní úvěr z 21. 10. 2019 jí byla odmítnuta. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále plyne, že poprvé žalovaná úvěr čerpala dne 30. 11. 2019, kdy čerpala 7 904 Kč, celkem pak načerpala 156 052 Kč a celkem uhradila 112 193 Kč. Dopisem ze dne ze dne 26. 3. 2024, jehož odeslání dne 27. 3. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.

5. Dále byla dne 31. 10. 2022 mezi účastníky elektronicky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] – [Anonymizováno] půjčka. Na základě této smlouvy byl žalované zřízen úvěrový účet pro čerpání úvěru do výše sjednaného úvěrového rámce s výší úvěrového rámce 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vyčerpanou částku společně s úrokem ve výši 25,90 % ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,182 % z úvěrového rámce vždy k 20. dni v měsíci. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část úvěrové jistiny, poplatky a smluvní sankce. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti [Jméno žalobkyně]. – [Anonymizováno]. Dle úvěrových podmínek (čl. 6.1) byla žalovaná povinna celý čerpaný úvěr splatit na požádání žalobkyně v případě, že se dostane do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, je svobodná, bydlí ve vlastním domě/bytě, vyživuje jedno dítě a příjem ostatních členů domácnosti činí 19 000 Kč měsíčně. Informace o žalované jsou rovněž shrnuty v potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik (úvěrová karta klienta), v níž žalobkyně uvádí, že žalovaná je zaměstnána s příjmem 18 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 19 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti jsou 8 000 Kč. Dále je z tohoto dokumentu patrné, že žalovaná je svobodná, bydlí ve vlastním bytě/domě a vyživuje jedno dítě. Konečně jsou zde uvedeny výstupy z registrů JAP_PUJCKA (OK), NRKI (OK), SOLUS (OK), CEE (OK), MVCR (ověřeno). Z metodiky - posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované zjišťováním jejího kreditního skóre (credit scoring) tak, že za využití statistického modelu posuzovala její příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala informace o věku, vzdělání, zdroji příjmů, způsobu bydlení, počtu dětí, apod. Za účelem zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky žalobkyně zohlednila rodinné postavení žalované, částku životního minima žalované i členů domácnost, nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků žalované. Z výpisů z účtu žalované za období 12/2022 – 2/2023 soud nezjistil žádné skutečnosti významné stran posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru, neboť výpis z účtu se týká až období po uzavření předmětné smlouvy. Z přehledu pohybů na účtu žalované bylo soudem zjištěno, že od [právnická osoba] došla žalované na účet dne 12. 8. 2022 částka 17 571 Kč, dne 12. 9. 2022 došla částka 15 383 Kč a dne 13. 10. 2022 došla částka 15 512 Kč; od společnosti [právnická osoba] došla žalované dne 11. 8. 2022 částka 18 085 Kč, dne 13. 9. 2022 částka 17 594 Kč a dne 12. 10. 2022 částka 16 870 Kč.; dne 21. 9. 2022 byl žalované vyplacen na účet příspěvek na dítě ve výši 5 000 Kč a dne 19. 9. 2022 jí bylo vyplaceno ošetřovné ve výši 2 728 Kč a dne 31. 10. 2022 ošetřovné ve výši 2 464 Kč. Dále je z tohoto dokumentu zřejmé, že žalovaná často platila kartou u obchodníků a vybírala hotovost z bankomatu; pravidelné výdaje žalované nejsou patrné. Z úvěrové zprávy je zřejmé, že žalovaná měla v době žádosti o druhý revolvingový úvěr evidovány 3 odmítnuté žádosti o splátkový úvěr, 4 existující splátkové úvěry a 5 splátkových úvěrů měla ukončených; dále zde byly evidovány 2 existující úvěry z kreditní karty (1 revolvingový úvěr a 1 kreditní karta splátková). Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále plyne, že poprvé žalovaná úvěr čerpala dne 2. 11. 2022, kdy čerpala 20 000 Kč, celkem pak načerpala 133 290 Kč a celkem uhradila 46 141 Kč. Dopisem ze dne ze dne 26. 3. 2024, jehož odeslání dne 27. 3. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.

6. K úhradě dlužných částek vyplývajících z obou výše uvedených smluv byla žalovaná opětovně vyzvána předžalobní výzvou ze dne 2. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak tento institut upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

8. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by jí úvěry byly poskytovány v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

10. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

16. Co se týká příjmů žalované, ty byly žalobkyní řádně ověřeny pouze v případě druhé smlouvy prostřednictvím výpisů z účtu za období tří měsíců, v případě první smlouvy z roku 2019 však nebyly ničím doloženy. Ani příjem ostatních členů domácnosti nebyl ničím doložen a žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Z výdajů žalované žalobkyně zjišťovala a ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) pak rovněž nijak neověřovala, z doloženého přehledu pohybů na účtu nejsou žádné pravidelné výdaje patrné. Žalobkyně pak tedy u výdajových položek vycházela pouze ze statistických údajů. Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná v obou případech, kdy žádala o revolvingové úvěry, již měla v té době několik jiných úvěrových závazků a zároveň několik jiných žádostí o úvěr jí bylo u jiných poskytovatelů úvěrů odmítnuto. Soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, neboť se spolehla pouze na ničím nepodložená tvrzení a na statistické údaje.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit euro konformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 30. 11. 2019 tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

22. Proto i smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 31. 10. 2022 je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované.

23. Žalovaná tak byla v případě obou smluv o revolvingovém úvěru od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnuté jistiny (částky, které čerpala), a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

24. Vzhledem k tomu, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty v prvém případě finanční prostředky v celkové výši 156 052 Kč (celková částka, kterou žalovaná načerpala), na které žalovaná uhradila 112 193,11 Kč (celková částka, kterou žalovaná splatila), zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 43 858,89 Kč. V druhém případě byla žalované poskytnuta částka 133 290 Kč, na kterou uhradila 46 141 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 87 149 Kč. Soud tedy soud žalobě vyhověl co do částky 131 007,89 Kč (43 858,89 Kč + 87 149 Kč).

25. Ve zbývající části, tj. co do části požadovaných jistin ve výši 46 758,30 Kč a 38 298,36 Kč, co do poplatků ve výši 117 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a 600 Kč, co do smluvních pokut ve výši 1 500 Kč a 1 500 Kč, co do kapitalizovaných úroků ve výši 8 495,14 Kč a ve výši 11 528,34 Kč a úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 90 617,19 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 25,90 % ročně z částky 125 447,36 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná (úrok soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací