Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 560 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 11. 2023 do 22. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 540,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 560 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalované úvěr na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala kromě jistiny zaplatit žalobkyni rovněž sjednaný úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Uvedená smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku. Žalovaná si nejdříve na webových stránkách žalobkyně www.[Anonymizováno].cz zvolila parametry požadovaného úvěru, následně na těchto stránkách vyplnila registrační formulář, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a odsouhlasila znění smlouvy. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaná žalobkyni poskytla kopii dokladu totožnosti. Po úspěšně dokončené registraci pak žalovaná uzavřela smlouvu tím, že do žádosti o úvěr zadala verifikační SMS kód, který jí žalobkyně zaslala na jí uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovanou; k ověření výše příjmu žalovaná poskytla výplatní pásky a k doložení výdajů výpis z bankovního účtu. Úvěruschopnost žalobkyně ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalobkyně dále žalovanou lustrovala ve veřejných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, databáze neplatných dokladů MVČR). Žalovaná svému závazku řádně nedostála a poskytnutý úvěr nesplatila. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny v kapitalizované výši 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 560 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč, a to od 8. 11. 2023, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 20. 7. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Smlouva byla uzavřena elektronicky za pomoci prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaná potvrdila svůj souhlas se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem [Anonymizováno] v žádosti o úvěr (v souladu s článkem 10.9 smlouvy). Ověření totožnosti žalované před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského a řidičského průkazu žalované. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč a s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet tak, že úrok měla hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu měla žalovaná splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Datum splatnosti úroku bylo ujednáno vždy nejpozději k 4. dni v měsíci. V případě prodlení žalované s plněním, byla ve smlouvě stanovena povinnost žalované zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. V případě prodlení žalované s plněním povinností vůči žalobkyni, byla žalobkyně oprávněna ukončit žalované oprávnění čerpat úvěr. Žalobkyně a žalovaná se ve smlouvě dále dohodly, že v případě prodlení žalované po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší, se bez dalšího stává splatný celý dluh (tj. nesplacená jistina, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení). V případě zesplatnění úvěru byla žalovaná povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky, nesplacený úrok a veškeré sankce z prodlení. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky.
4. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnaná s měsíčním příjmem 20 065 Kč, je svobodná a bydlí v pronajatém bytě, v domácnosti žijí celkem 3 členové, z toho 2 vyživované děti. Měsíční výdaje žalovaná vyčíslila částkou 7 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že není v insolvenci a není proti ní vedena exekuce.
5. Z výplatních pásek za období 6, 7, 8, 9, 10/2022 a 4, 5, 6/2023 soud zjistil, že čistá mzda žalované v červnu 2022 činila 13 379 Kč, v červenci 2022 činila 12 319 Kč, v srpnu 2022 činila 13 319 Kč, v září 2022 činila 9 490 Kč, v říjnu 2022 činila 10 174 Kč, v dubnu 2023 činila 12 464 Kč, v květnu 2023 činila 5 365 Kč a v červnu 2023 činila 12 952 Kč.
6. Z výpisů z běžného účtu za období od 1. 4. 2023 do 30. 6. 2023 soud zjistil, že žalované na účet došla 18. 4. 2023 částka 10 712 Kč od společnosti [právnická osoba] s poznámkou doplatek, 18. 5. 2023 jí od téže společnosti s tím samým označením došla částka 13 634 Kč, dne 31. 5. 2023 jí došlo ošetřovné ve výši 1 836 Kč a dne 16. 6. 2023 jí došla opět od společnosti [právnická osoba] s poznámkou doplatek částka 6 340 Kč. Jiné pravidelné příjmy nejsou z výpisů patrné. Z výpisů je pak zřejmé, že žalovaná čerpala v té době značné množství úvěrů či jí byly poskytnuty zápůjčky ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [Anonymizováno], [právnická osoba], [Anonymizováno] půjčka, [Anonymizováno], [právnická osoba]). Jediný pravidelný výdaj patrný z výpisů z účtu je platba za obědy ve výši 560 Kč měsíčně, ostatní nemalé výdaje nevykazují charakter pravidelnosti.
7. Žalobkyně dále doložila bankovní zprávu (bank_report), jejímž předmětem jsou transakce na účtu žalované v období od 23. 10. 2022 do 22. 3. 2023. A dále žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované za období od 1. 6. 2022 do 31. 8. 2022 a od 12. 11. 2022 do 30. 11. 2022, dále potvrzení příchozích plateb z transakční historie za období od 1. 6. 2022 do 20. 9. 2022, historii pohybů na běžném účtu žalované v období od 1. 10. 2022 do 19. 12. 2022 a v období od 1. 12. 2022 do 21. 3. 2023 a dále detaily plateb ze dne 28. 2. 2022, 28. 3. 2022 a 25. 4. 2022. Z těchto listin soud neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění, neboť se týkají období předcházejícího uzavření úvěrové smlouvy o více než půl roku.
8. Z části výpisu z účtu žalobkyně je patrné, že dne 20. 7. 2023 žalobkyně poukázala na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě (č. [č. účtu]) částku 10 000 Kč.
9. Dopisem z 4. 11. 2023 oznámila žalobkyně žalované, že dne 4. 11. 2023 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celkové dlužné částky.
10. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána i předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2024, v níž jí byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů; upomínka byla odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.
11. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
19. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím výplatních pásek žalované žalobkyně prověřila, že žalované je pravidelně vyplácena mzda. Co se však týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalované na bydlení byly objektivně zjistitelné (v případě bydlení v nájmu např. z nájemní smlouvy, z dokladů SIPO apod.). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Z doložených výpisů z účtu nejsou identifikovatelné žádné platby žalované na výdaje spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně rovněž nikterak nedoložila průběh zkoumání způsobu plnění dosavadních závazků žalované, které byly zjištěny z doložených výpisů z účtu, a kterých bylo nemalé množství. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, která byla odeslána 12. 4. 2024. Žalované byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta 3 dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Jelikož nebylo prokázáno, kdy byla žalované uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že „došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 17. 4. 2024, byla žalovaná povinna plnit do 22. 4. 2024. Ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 4. 2024, potom vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 8. 11. 2023 (15 % ročně), tedy ve výši vyšší, než kolik činila zákonná výše ke dni 23. 4. 2024 (14,75 % ročně), soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.
23. Soud žalobu zamítl co do částky 5 560 Kč představující součet smluvního úroku a smluvní pokuty, neboť na tyto položky žalobkyni z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nevzniklo právo. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 23. 4. 2024 a to pouze s částkou 10 000 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 11. 2023 do 22. 4. 2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 18 753,15 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 11 567,94 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 62 % úspěšná a z 38 % neúspěšná (z 38 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 24 % náhrady nákladů řízení.
25. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka], pod sp. zn. [spisová značka] či pod sp. zn. [spisová značka]). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 300 Kč a dále mu za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 540,48 Kč (24 % z 2 252 Kč).