Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 057,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 330,97 Kč od 8. 2. 2024 do 9. 7. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 300,97 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 30 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 44 133,85 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že na základě smlouvy o úvěru [Anonymizováno] půjčka č. [hodnota] ze dne 1. 12. 2022 byl žalované poskytnut žalobkyní spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v souladu se smlouvou spolu s úrokem ve výši 111,33 % ročně sjednanými měsíčními splátkami. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že nahlédla do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, ARES, CEE, katastr nemovitostí). Dále při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr (čistý příjem, výdaje). Výši příjmu žalobkyně ověřila z výpisu z účtu žalované, z oznámení o výměře důchodu a z výplatní pásky žalované. Co se týče výdajů žalované vycházela žalobkyně z průměrných nákladů průměrného klienta za využití dat ČSÚ (tzn. z průměrné měsíční výše výdajů člena průměrné české domácnosti ve výši 13 253 Kč); k takto určeným výdajům byla připočítána částka ve výši pravidelné splátky požadovaného úvěru. Takto stanovená výše předpokládaných výdajů byla odečtena od žalovanou deklarovaných příjmů. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením, proto byl celý úvěr žalobkyní ke dni 7. 2. 2024 zesplatněn. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila částku 39 970 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 36 330,97 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru od prodlení do zesplatnění ve výši 13 954 Kč, poplatků za upomínky ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 902,88 Kč a dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 330,97 Kč od 8. 2. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno] PŮJČKA č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši 40 000 Kč měla být vyplacena na účet žalované uvedený v záhlaví smlouvy č. [č. účtu]. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit spolu s úrokem ve výši 111,33 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 3 990 Kč splatných vždy k 1. dni v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, kde bylo v bodu VI. odst. 1 ujednáno, že v případě neuhrazení dlužné splátky ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, bude úvěr zesplatněn. Dle bodu 2 v případě prodlení byla žalovaná povinna uhradit poplatek za upomínku 450 Kč, smluvní pokutu 499 Kč a v případě zesplatnění částku 0,1 % denně z dlužné částky. Žalované byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále předložila splátkový kalendář.
4. Z výpisu z účtu žalované za období od 24. 9. 2022 do 21. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalované dne 19. 10. 2022 na účet došla mzda ve výši 20 157 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná splácela jiné úvěry (dne 15. 10. 2022 z účtu odešla splátka ve výši 368,41 Kč a dne 19. 10. 2022 splátka ve výši 737 Kč). Jinak žádné pravidelné výdaje z účtu nebyly zjištěny. Konečný zůstatek na účtu ke dni 21. 10. 2022 činil -4 782,81 Kč; žalovaná čerpala povolený debet (měla sjednaný limit povoleného debetu 5 000 Kč); celkové výdaje patrné z tohoto účtu za uvedené období činily 30 035,96 Kč. Z výplatní pásky žalované za období 9/2022, soud zjistil, že čistá mzda žalované ze zaměstnání v září 2022 činila 20 157 Kč. Dle centrální evidence exekucí nebylo proti žalované vedeno žádné exekuční řízení. Dle úvěrové zprávy NRKI - BRKI měla žalovaná ke dni 1. 12. 2022 ve stavu „existující“ dva splátkové úvěry (s celkovou zbývající částkou k doplacení 99 912 Kč a s celkovou výší měsíčních splátek 4 374 Kč), jeden nesplátkový úvěr (kontokorent s výší úvěrového limitu 5 000 Kč) a jeden úvěr z kreditní karty (s úvěrovým limitem 75 000 Kč). Odmítnuta jí byla jedna žádost o splátkový úvěr (ze dne 22. 6. 2022, požadovaná výše úvěru 50 000 Kč).
5. Dle potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč dne 5. 12. 2022. Dle přehledu splátek (Rozložení plateb úvěru) žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 39 970 Kč.
6. Žalovaná byla upomínána k úhradě dlužných splátek upomínkami ze dne 2. 11. 2023, 17. 11. 2023 a 29. 11. 2023.
7. Dopisem ze dne 12. 2. 2024 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru ke dni 7. 2. 2024 a byla vyzvána k úhradě celé dlužné částky. Žalovaná byla následně předžalobní upomínkou ze dne 24. 6. 2024 vyzvána k úhradě dlužné částky do 9. 7. 2024, přičemž upomínka byla dle podacího lístku odeslána téhož dne.
8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
16. Co se týká příjmů žalované, ty byly před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní alespoň nějakým způsobem ověřeny, a to toliko jedinou výplatní páskou a jediným výpisem z účtu. Z ničeho však již nevyplývá, zda se jedná o příjem pravidelný (zejm. zda je žalovaná zaměstnána na dobu neurčitou či pouze do nějakého data). Z výdajů žalované pak žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) pak nijak neověřovala a vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz údaje ČSÚ o průměrné výši výdajů člena průměrné české domácnosti). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Dále soud poukazuje na skutečnosti zjištěné z běžného účtu žalované (záporný zůstatek, čerpaný kontokorent, splátky jiných úvěrů, měsíční výše výdajů přes 30 000 Kč, tedy ve výši podstatně vyšší oproti statistickým výdajům, s nimiž žalobkyně kalkulovala). Uvedené skutečnosti vzbuzující pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování její finanční situace, zejména stran jejích výdajů, což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
18. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
19. Vzhledem k tomu, že na svůj dluh ve výši 40 000 Kč žalovaná uhradila celkem částku 39 970 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 30 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na výzvu k zaplacení obsaženou v předžalobní upomínce ze dne 24. 6. 2024, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem. Dle této výzvy byla žalovaná povinna provést úhradu do 9. 7. 2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 7. 2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši zákonné sazby ke dni 8. 2. 2024 (14,75 % ročně), tedy ve výši vyšší než kolik činila výše zákonné sazby ke dni 10. 7. 2024 (12,75 % ročně). Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 Kč za období od 10. 7. 2024 do zaplacení.
20. Co do zbývající částky 58 057,85 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 36 300,97 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 902,88 Kč, úroku ve výši 13 954 Kč, poplatků za upomínky ve výši 900 Kč soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 10. 7. 2024, a pouze s částkou 30 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 330,97 Kč od 8. 2. 2024 do 9. 7. 2024, na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 300,97 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 30 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
21. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.