Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

14 C 20/2024

Soud: Okresní soud v HodoníněDatum rozhodnutí: 1. 10. 2024Č. j.: 14 C 20/2024-84Samosoudce: Mgr. Květoslav ŠárkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 11. 3. 2025Předmět řízení: zaplacení 186 626,09 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSHO:2024:14.C.20.2024.1
podvodrodičovská dovolenásmlouva o úvěrusmlouva o zápůjčcebezdůvodné obohacenízastavení řízení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (33) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70 898 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 898 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 13 672,15 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 127 853,52 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 37 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 38 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 75 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do 16. 6. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 402,84 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 186 626,09 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 4. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 13 278 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí peněžních prostředků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 064 Kč, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 150 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 064 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 100 týdenních splátkách po 233 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 11 298 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 4 661,63 Kč na jistině a 5 961,17 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 837,54 Kč (za období od 22. 10. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný úrok ve výši 2 211,81 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 25. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 9 033 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 431 Kč, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 444 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 358 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 284 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 8 900 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 3 490,76 Kč na jistině a 4 310,63 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 627,17 Kč (za období od 22. 10. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný úrok ve výši 2 125,87 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 19. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [RČ] a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 42 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 42 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 48 025 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 26 508 Kč a poplatku za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 21 517 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 30 měsíčních splátkách po 3 001 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkem žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu 9 102 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 37 300,84 Kč na jistině a 43 622,16 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 505,11 Kč (za období od 14. 11. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný úrok ve výši 4 636,62 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 25,14 % ročně z částky 37 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Konečně právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela dne 12. 3. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala kromě jistiny ve výši 38 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 53 207 Kč, jenž je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 42 617 Kč, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 090 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 30 měsíčních splátkách po 3 041 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila, když za celou dobu trvání smluvního vztahu neuhradila ničeho a zůstala tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 38 000 Kč na jistině a 53 207 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně však v žalobě požadovala na souhrnném poplatku toliko 49 278,90 Kč, dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 627,04 Kč (za období od 14. 11. 2020 do 14. 12. 2022), kapitalizovaný úrok ve výši 2 226,42 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 38 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznických karet. Současně právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustrace žalované v insolvenčním rejstříku. Doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaná výslovně stvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byly se žalovanou uzavřeny předmětné smlouvy.

3. Podáním ze dne 2. 5. 2024 vzala žalobkyně svůj návrh částečně zpět, a to ohledně pohledávky s příslušenstvím z titulu smlouvy č. [hodnota], tedy ohledně dlužné jistiny ve výši 4 661,63 Kč, poplatků ve výši 5 961,17 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 8374,54 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 211,81 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroků ve výši 29 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Důvodem částečného zpětvzetí byla skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo smlouvu č. [hodnota] dohledat.

4. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do požadovaného částky v celkové výši 13 672,15 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 661,63 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení zastavil.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

6. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

7. Z tabulky umoření týkající se smlouvy č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná na tuto pohledávku uhradila celkem částku 11 298 Kč.

8. Z listiny nazvané „Zařazení zákazníka do pojistného programu“ soud zjistil, že žalovaná přistoupila ke skupinové pojistné smlouvě, kterou právní předchůdkyně žalobkyně sjednala jako pojistník s [Anonymizováno], podnikající v ČR prostřednictvím [právnická osoba], IČO: [IČO].

9. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 25. 9. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce č. [hodnota], na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalované částku 8 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 1 431 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 444 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu ve výši 2 358 Kč a s částkou pojistného ve výši 1 800 Kč (celkem 17 033 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 284 Kč. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto pohledávku uhradila celkem částku 8 900 Kč.

10. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 25. 9. 2019. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky v domácnosti (MD) s průměrným čistým měsíčním příjmem 7 600 Kč a další čisté měsíční příjmy domácnosti měly činit 48 000 Kč; celkové měsíční příjmy domácnosti žalované tak měly být 55 600 Kč. Příjem žalované měl být ověřen ústřižky mat. 7, 8/19. Ohledně osoby žalované je zde uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost. Žalovaná měsíčně splácela právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 049 Kč na jiné závazky. Měsíční výdaje žalované byly vyčísleny na 3 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá zápůjčku u jiné společnosti ani kreditní kartu.

11. Dále byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] dne 19. 12. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [RČ], na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalované částku 42 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 26 508 Kč a s poplatkem za zpracování úvěru ve výši 21 517 Kč (celkem 90 025 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 3 001 Kč. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto pohledávku uhradila celkem částku 9 102 Kč.

12. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 19. 12. 2019. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky na mateřské/rodičovské dovolené s průměrným čistým měsíčním příjmem 7 600 Kč a další čisté měsíční příjmy domácnosti měly činit 25 000 Kč; celkové měsíční příjmy domácnosti žalované tak měly být 32 600 Kč. Příjem žalované měl být ověřen ústřižky 11, 12/19. Ohledně osoby žalované je zde uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost. Žalovaná měsíčně splácela právní předchůdkyni žalobkyně částku 2 326 Kč na jiné závazky. Měsíční výdaje žalované byly vyčísleny na 3 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá zápůjčku u jiné společnosti ani kreditní kartu.

13. Konečně byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] dne 12. 3. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalované částku 38 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 42 617 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 090 Kč (celkem 91 207 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 30 měsíčních splátkách po 3 041 Kč. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto pohledávku nic uhradila.

14. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne 12. 3. 2020. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky na mateřské/rodičovské dovolené s průměrným čistým měsíčním příjmem 8 785 Kč a další čisté měsíční příjmy domácnosti měly činit 30 000 Kč; celkové měsíční příjmy domácnosti žalované tak měly být 38 785 Kč. Příjem žalované měl být potvrzením o příjmu 1, 2/20. Ohledně osoby žalované je zde uvedeno, že bydlí s rodiči, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost. Žalovaná měsíčně splácela právní předchůdkyni žalobkyně částku 5 276 Kč na jiné závazky. Měsíční výdaje žalované byly vyčísleny na 3 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá zápůjčku u jiné společnosti ani kreditní kartu.

15. Výše uvedené pohledávky za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 na žalobkyni. O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 16. 12. 2022, který byl odeslán 13. 1. 2023, jak plyne z podacího lístku.

16. Předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužných částek, a to nejpozději do 16. 6. 2023. Výzva byla odeslána dne 2. 6. 2023, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

17. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smluv o zápůjčce (č. [hodnota] a č. [hodnota]) tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“18. [právnická osoba] mělo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dojít k uzavření smluv o úvěru (č. [RČ] a č. [hodnota]) tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“19. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí finanční prostředky byly poskytovány v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.20. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“21. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“22. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“23. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“24. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).25. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“26. Pokud jde o příjmy žalované, je v zákaznické kartě ke smlouvě č. [hodnota] uvedeno, že žalovaná je v domácnosti (MD) s příjmem 7 600 Kč měsíčně a další příjem domácnosti měl být 48 000 Kč měsíčně; v zákaznické kartě ke smlouvě č. [RČ] je uveden měsíční příjem z mateřské/rodičovské dovolené ve výši 7 600 Kč a také další příjem domácnosti ve výši 25 000 Kč, a v zákaznické kartě ke smlouvě č. [hodnota] je uveden měsíční příjem z mateřské/rodičovské dovolené ve výši 8 785 Kč a také další příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Ani k jednomu z těchto tvrzených příjmů žalobkyně nepředložila soudu žádné doklady a všechny příjmy tak zůstaly v pouze rovině nepodložených tvrzení. Totéž platí stran výdajové stránky žalované, ani zde nebyly soudu doloženy žádné listiny osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně jejich výši řádně ověřovala. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalované a její pravidelné výdaje. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr nereflektuje povinnost poskytovatele uchovávat (mimo jiné) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (§ 78 odst. 1 a 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).27. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.28. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.29. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).30. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.31. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.32. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč, ve výši 42 000 Kč a ve výši 38 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovanou byly následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.33. Žalovaná na své dluhy plnila, konkrétně na dluh ze smlouvy o zápůjčce 545140470 ve výši 8 000 Kč uhradila částku 8 900 Kč, tedy ještě více než byla povinna, a to ještě předtím, než byla k úhradě tohoto dluhu vyzvána; dluh z této smlouvy o zápůjčce tak byl zcela splacen ještě před jeho splatností (podrobněji ke splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení níže) a požadavek na zaplacení jistiny ve výši 3 490,76 Kč byl zamítnut. Zamítnuty byly také další nároky, které měly žalobkyni plynout z této smlouvy, a to požadovaný souhrnný poplatek ve výši 4 310,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 125,87 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, neboť na ně nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Stran požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 627,17 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 490,76 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, soud připomíná, že se žalovaná s úhradou do prodlení vůbec nedostala, proto byl požadavek na přiznání úroku z prodlení lichý.34. Na dluh ze smlouvy o úvěru č. [RČ] ve výši 42 000 Kč uhradila žalovaná částku 9 102 Kč; celkem zůstala žalobkyni z tohoto titulu dlužna částku 32 898 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. [spisová značka]). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 2. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Ve výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta do 16. 6. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 6. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 14. 11. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 17. 6. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.35. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní z titulu smlouvy o úvěru č. [RČ] byly soudem zamítnuty, neboť požadovaná jistina ve zbývající výši 4 402,84 Kč byla již uhrazena, na souhrnný poplatek ve výši 43 622,16 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 4 636,62 Kč ani na úrok ve výši 25,14 % ročně z částky 37 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úrok z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 17. 6. 2023, a to pouze s částkou 32 898 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 505,11 Kč za období od 14. 11. 2020 do 14. 12. 2022 a na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 300,84 Kč od 15. 12. 2022 do 16. 6. 2023 a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 402,84 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.36. Na dluh ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ve výši 38 000 Kč neuhradila žalovaná žádnou částku; celkem tak zůstala žalobkyni z tohoto titulu dlužna celých 38 000 Kč; tuto částku soud žalobkyni přiznal. Soud opět vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 2. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Ve výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta do 16. 6. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 6. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Tento úrok žalobkyně opět požadovala v zákonné výši ke dni 14. 11. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 17. 6. 2023, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.37. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] byly soudem zamítnuty, neboť na požadovaný souhrnný poplatek ve výši 49 278,90 Kč, na kapitalizovaný úrok ve výši 2 226,42 Kč ani na úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 38 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť i tato smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úrok z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení až dne 17. 6. 2023, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 627,04 Kč za období od 14. 11. 2020 do 14. 12. 2022 a na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 000 Kč od 15. 12. 2022 do 16. 6. 2023 žalobkyni taktéž nárok nevznikl.38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2, větou první o. s. ř. dle něhož je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zavinil zastavení řízení. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací