14 C 27/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 326,22 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 16. 3. 2017. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout hotovostní úvěr až do výše 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně a s ujednanými poplatky splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednaného úvěrového limitu, vždy do 20. dne měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, z údajů evidovaných ve vlastních databázích a v databázi CCB (centrální registr dlužníků). Dále žalobkyně vycházela z účetní a obratové historie v rámci žalobkyně, zejména posuzovala pravidelné příjmy a platby žalovaného. Žalobkyně uvedla, že porovnávala příjmy a výdaje žalovaného a existující splátky, zároveň hlídala celkové úvěrové zatížení žalovaného. Příjem žalovaného byl vyhodnocen jako dostatečný pro poskytnutí úvěru. Žalovaný však splátky řádně nehradil, proto žalobkyně celý úvěr zesplatnila ke dni 26. 1. 2024. Žalovaný úvěr čerpal průběžně, přičemž celkem vyčerpal částku 108 160 Kč a celkem splatil částku 117 099,90 Kč. Žalobkyně po žalovaném žalobou nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 880,66 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 227,85 Kč (ve výši 16,90 % ročně z nesplacené jistiny za období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2024), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 217,71 Kč (v zákonné výši účtovaných průběžně z částek jistiny po splatnosti za období od 1. 12. 2023 do 31. 12. 2024), a dále požadovala úrok ve výši 16,90 % ročně z částky 14 880,66 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 440,66 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 16. 3. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru „[jméno FO] “, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do celkové výše úvěrového limitu 20 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo [č. účtu]. Poskytnutou částku se pak žalovaný zavázal žalobkyni splácet společně s úrokem ve výši 16,90 % ročně pravidelnými měsíčními splátkami. Úvěr a úroky z úvěru byl žalovaný povinen splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč (5 % z úvěrového limitu), vždy v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva. S výjimkou ceny za využití účtu [Anonymizováno] – čerpání úvěru a případných dalších cen, u kterých se účastníci smlouvy dohodnou na odlišném způsobu splácení, měly být v pravidelných měsíčních splátkách zahrnuty rovněž vyúčtované ceny související s úvěrem. Splátku žalobkyně vypočítá vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, ve kterém je příslušná splátka splatná, a to tak, že k částce úroků z úvěrů a příslušných cen souvisejících s úvěrem vyúčtovaných k poslednímu dni kalendářního měsíce přičte část vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru k tomuto poslednímu dni kalendářního měsíce až do výše sjednané pravidelné splátky. Nebude-li takto vypočtená částka dosahovat výše sjednané splátky, uplatní se splátka v takové nižší výši. Pokud se bude takto vypočtená částka rovnat nule, splátka se v daném měsíci neuplatní. Pro případ prodlení se placením splátek byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný ve stanovené lhůtě. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Žalobkyně dále doložila Záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací.

4. V žádosti o úvěr ze dne 16. 3. 2017 žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí ve vlastním domě/bytě, žije sám. Dále žalovaný uvedl, že je od 1. 4. 2014 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] s průměrným měsíčním příjmem ze zaměstnání 16 656 Kč; uvedl, že nesplácí žádné splátky (úvěry, leasing, výživné, srážky ze mzdy aj.).

5. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 16. 3. 2017 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 16 656 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno na základě doloženého potvrzení o příjmu žalovaného. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně tak stanovila životní výdaje žalovaného částkou 5 999 Kč, a to na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný dále v žádosti o úvěr uvedl dosavadní splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti již několik úvěrových závazků, a to u žalobkyně spotřební úvěr se splátkou 6 068 Kč poskytnutý dne 9. 3. 2017, mimo žalobkyni spotřební úvěr se splátkou 3 293 Kč (byl doplacen konsolidací poskytnutou žalobkyní dne 9. 3. 2017), povolený debet na běžném účtu s limitem 15 000 Kč se splátkou 1 500 Kč (bylo doplaceno konsolidací poskytnutou žalobkyní dne 9. 3. 2017), kreditní kartu splátkovou s limitem 30 000 Kč a s orientační splátkou 1 500 Kč (bylo doplaceno konsolidací poskytnutou žalobkyní dne 9. 3. 2017) a osobní úvěr mimo žalobkyni se splátkou 1 754 Kč (rovněž bylo doplaceno konsolidací poskytnutou žalobkyní dne 9. 3. 2017). Orientační splátka nového úvěru činila 1 000 Kč a nové splátkové zatížení žalovaného pak činilo 7 068 Kč. Součástí této listiny byla i argumentace pro užití ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti.

6. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 4. 2014 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba] jako výrobní dělník s průměrným čistým měsíčním příjmem 16 656 Kč. Ze mzdy mu nebyly prováděny srážky.

7. Dopisem (výzva k úhradě dlužné částky) ze dne 25. 10. 2023 byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 1 004 Kč a byl upozorněn na možné zesplatnění celého úvěru v důsledku prodlení. Dopisem (poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy) ze dne 22. 11. 2023 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 2 913 Kč nejpozději do 24. 12. 2023; zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru. Dopisem (poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy) ze dne 25. 12. 2023 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 2 826 Kč nejpozději do 26. 1. 2024; zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 27. 1. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že rozhodla o okamžité splatnosti celého úvěru ke dni 26. 1. 2024, neboť dlužná pohledávka nebyla v termínu stanoveném v upomínce uhrazena.

8. Žalovaný celkem načerpal částku 108 160 Kč jak je patrné z dokumentu Aktuální stav úvěru – Uskutečnené čerpania. Z dokumentů Anuitní splátky a Zoznam splátok úverov lze zjisti, jak žalovaný průběžně úvěr splácel a celkem, že uhradil žalobkyni částku 117 099,90 Kč. Z Přehledu úroků je zřejmé, jak se vyvíjela výše smluvního úroku a jaké částky na něj byly v průběhu splácení započteny. Z dokumentu Vyplacení úvěru v budoucnosti vyplývá výše dlužné jistiny (14 880,66 Kč), dlužného úroku (3 227,85 Kč) a úroku z prodlení (2 217,71 Kč) ke dni 31. 12. 2024.

9. K úhradě dlužné částky nejpozději do 4. 10. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou (výzva k zaplacení před podáním žaloby) ze dne 19. 9. 2024, jejíž doručení žalovanému dne 27. 9. 2024 žalobkyně prokázala dodejkou.

10. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.

16. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Z provedeného dokazování pak dále vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své výdaje nulové a předchůdkyně žalobkyně sama stanovila životní výdaje žalovaného částkou 5 999 Kč na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení (ekonomický model).

17. Pokud tedy jde o příjem žalovaného vycházela žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 656 Kč, který byl doložen potvrzením o výši příjmu vystaveným zaměstnavatelem žalovaného. Z výdajů žalovaného však žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky, přitom žalobkyně zjistila, že v době podání žádosti o úvěr již několik úvěrových závazků měl. I s ohledem na tyto skutečnosti měla žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu (vyčerpanou částku) ve výši 108 160 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Jelikož z tvrzení žalobkyně a z doložených listin vyplynulo, že žalovaný žalobkyni již uhradil celkem 117 099,90 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.