Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 421 677,97 Kč, a to do dvanácti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 135 146 Kč s úrokem ve výši 7,4 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 49 321,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 1 556 823,97 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 15. 2. 2023 smlouvu o stavebním spoření číslo [hodnota] a téhož dne na základě žádosti žalovaného s ním uzavřela smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 1 500 000 Kč (smlouva č. [hodnota]). Meziúvěr byl žalovaným vyčerpán. Žalovaný byl povinen jednak hradit úroky z poskytnutého meziúvěru na meziúvěrový účet nejprve v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč, od 1. 7. 2023 ve výši 8 500 Kč a od 1. 2. 2024 ve výši 9 250 Kč a dále se zavázal provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 3 900 Kč na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Splatnost celého dluhu nastala ke dni 31. 5. 2024. K uvedenému datu činila jistina vyčerpaného meziúvěru částku 1 500 000 Kč a smluvní úrok k tomuto datu činil 56 823,97 Kč. Kromě částky 1 556 823,97 Kč (1 500 000 Kč + 56 823,97 Kč) žalobkyně v žalobě požadovala smluvní úrok ve výši ve výši 7,4 % ročně z částky 1 500 000 Kč za dobu od 1. 6. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu od 1. 6. 2024 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zkoumala jeho příjmy a předpokládané výdaje, přitom vycházela z doložených výpisů z bankovního účtu za poslední 4 měsíce před podáním žádosti. Žalobkyně tak vycházela z měsíčního průměrného příjmu žalovaného 50 000 Kč, který žalovaný uvedl a který žalobkyně ověřila výpisy z účtu. Dále žalovaný sám uvedl své měsíční výdaje na domácnost v částce 8 000 Kč, závazky splátkové ve výši 10 985 Kč měsíčně a závazky nesplátkové ve výši 2 500 Kč měsíčně. Žalobkyně dále uvažovala s částkou 13 150 Kč měsíčně na plánovaný úvěr. Současně žalobkyně vzala v potaz finanční rezervu ve výši 15 % čistého měsíčního příjmu. Rovněž žalobkyně žalovaného prověřila v registrech SOLUS a BRKI, z nichž zjistila, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl žádný závazek po splatnosti. Na základě těchto zjištění a propočtů dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se nedostavil.
3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
4. Dne 3. 2. 2023 byla se žalovaným jakožto dlužníkem sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 500 000 Kč. V obsahu žádosti je jako účel úvěru uvedeno možnost „údržba, změna/rodinný dům“ a splacení úvěru – vlastní [Anonymizováno]. Jako způsob zajištění je zaškrtnuta možnost „bez zajištění“. Ohledně žalovaného je v žádosti uvedeno, že je rozvedený, bydlí ve vlastním bytě/domě, je od 15. 2. 2018 zaměstnán na dobu neurčitou jako řemeslník s čistým příjmem 50 000 Kč.
5. Dne 13. 2. 2023 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o stavebním spoření č. [hodnota] za účelem financování bytové potřeby meziúvěrem/úvěrem ze stavebního spoření. Byla sjednána cílová částka 1 500 000 Kč.
6. Dne 13. 2. 2023 pak na základě žádosti žalovaného strany uzavřely i úvěrovou smlouvu č. [hodnota], v níž se dohodly na poskytnutí úvěru a meziúvěru na splacení úvěru nebo zápůjčky použité na financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu a na údržbu a změnu rodinného domu; celková výše úvěru ze stavebního spoření mohla být poskytnuta ve výši 975 000 Kč a celková výše meziúvěru na základě úvěrové smlouvy činila 1 500 000 Kč. Součástí smlouvy bylo ujednání o úrocích pro meziúvěr ve výši 7,4 % ročně, o výši splátky úroků ve výši 9 250 Kč měsíčně, o výši povinného měsíčního vkladu 3 900 Kč měsíčně, o výši poplatku za vedení účtu 360 Kč měsíčně a dále úroková sazba pro úvěr ze stavebního spoření ve výši 4,5 % ročně, splátka úvěru ze stavebního spoření ve výši 10 800 Kč měsíčně a ostatní náležitosti smlouvy, například následky porušení smlouvy, RPSN, změny úrokové sazby a podobně. Pro případ porušení smlouvy, kterým je zejména prodlení s platbami, bylo ujednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a požadovat splacení celého úvěru/meziúvěru. Přílohou smlouvy byl Soupis uvádějící lhůty a podmínky pro splacení úroků a veškeré jednorázové platby a dále Předpoklady použité pro výpočet RPSN a Podmínky pro použití zvýhodněných úrokových sazeb. Všechny informace obsažené ve smlouvě jsou zopakovány také v Evropském standardizovaném informačním přehledu. Blíže jsou podmínky čerpání a splácení meziúvěru a úvěru vymezeny ve Všeobecných obchodních podmínkách stavebního spoření a Obecných úvěrových podmínkách. Žalobkyně doložila i nezávazný modelový výpočet ke smlouvě.
7. V listině označené jako „potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci“ ze dne 3. 2. 2023 žalovaný vyplnil, že je rozvedený a je zaměstnán od 15. 2. 2018 jako slévárenský dělník na dobu neurčitou u zaměstnavatele [Anonymizováno]. Výše příjmu žalovaného zde není uvedena, razítko a podpis zaměstnavatele chybí. Dále v této listině žalovaný prohlásil, že jeho celkové měsíční životní náklady domácnosti včetně nákladů na bydlení dosahují částky 8 000 Kč.
8. Z potvrzení banky o provedených platbách soud zjistil, že na účet žalovaného z účtu společnosti [Anonymizováno] došla dne 12. 10. 2022 mzda ve výši 2 218,99 EUR, dne 10. 11. 2022 mzda ve výši 3 595,16 EUR, dne 13. 12. 2022 mzda ve výši 2 567,41 EUR a dne 12. 1. 2023 mzda ve výši 1 987,25 EUR.
9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 11. 2022 do 6. 2. 2023 soud zjistil, že žalovanému na účet došla mzda za 10/2022 ve výši 3 595,16 EUR, za 11/2022 ve výši 2 567,41 EUR a za 12/2022 ve výši 1 987,25 EUR. Pravidelné výdaje žalovaného z tohoto výpisu nejsou patrné. Zůstatek na účtu ke dni 31. 10. 2022 činil -1,99 EUR a zůstatek ke dni 6. 2. 2023 pak činil -5,61 EUR.
10. Z kurzovního lístku „Kurzy devizového trhu“ je zřejmý kurz eura ke dni 3. 2. 2023 (1 EUR = 23,725 Kč).
11. V dokumentu nadepsaném slovy „kontrola příjmů“ ze dne 13. 2. 2023 je z předtištěných údajů vybrána varianta s výší nákladů na domácnost 7 032 Kč (jedna osoba v domácnosti) a nákladů na obživu 4 860 Kč (samostatná osoba), životní minimum tak činí 11 892 Kč, dále zde jsou uvedeny životní náklady v zahraničí 11 892 Kč a náklady dle klienta 8 000 Kč. Dále z této listiny plyne, že měsíční výše závazků žalovaného celkem (včetně splátky aktuálního úvěrového případu) činí 26 608 Kč. Měsíční příjem žalovaného je zde vyčíslen částkou 50 000 Kč, po odečtení finanční rezervy ve výši 15 % z čistého příjmu (7 500 Kč) pak celkem měsíční příjmy činí 42 500 Kč. Je zde uvedeno, že příjmy jsou dostatečné.
12. Žalobkyně soudu předložila též náhled do svého interního systému představující vyhodnocení úvěrového případu, jsou zde vyhodnoceny výsledky dotazů do databáze SOLUS a BRKI, ISIR, neplatné doklady – vše OK nebo bez záznamu; dále je k žalovanému přirazen údaj o tom, že je rozvedený, jako povolání je uvedeno řemeslník, kolonka vzdělání obsahuje údaj středoškolské, u typu bydlení je uvedeno ve vlastním bytě/domě, počet dospělých ve společné domácnosti je jeden. K žalovanému je zároveň přirazen údaj o celkovém životním minimu 10 852 Kč, v kolonce náklady dle klienta je uvedeno 8 000 Kč, v kolonce splátkové závazky je uvedeno 24 108 Kč, v kolonce nesplátkové závazky je uvedeno 2 500 Kč a evidovaný příjem je uvedeno 0, v kolonce deklarovaný příjem je uvedena částka 50 000 Kč, stejně jako v kolonce čistý měsíční příjem. Dále je zde uvedena rezerva 15 % a v kolonce upravený měsíční příjem je uvedena částka 42 500 Kč.
13. Soudu byl dále předložen „Plán financování“ z 10. 2. 2023 něhož plyne, že částka 1 500 000 Kč měla být použita na jednorázové splacení úvěru číslo [hodnota].
14. Dne 15. 2. 2023 došla žalobkyni žádost žalovaného o čerpání finančních prostředků z výše uvedené úvěrové smlouvy, které měly být vyplaceny ve výši zůstatku splácené úvěrové smlouvy uzavřené s žalobkyní na účet žalovaného číslo [č. účtu] pod VS [var. symbol] a ve zbývající výši nároku na účet žalovaného číslo [č. účtu].
15. Dopisem ze dne 20. 2. 2023 oznámila žalobkyně žalovanému čerpání finančních prostředků, k němuž došlo tak, že prostředky ve výši 111 973,56 Kč byly zaslány na účet žalovaného č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] a další peněžní prostředky ve výši 1 388 026,44 Kč byly vyplaceny na účet žalovaného č. [č. účtu] pod VS [var. symbol].
16. Dopisem ze dne 13. 7. 2023 oznámila žalobkyně žalovanému, že s účinností od 1. 7. 2023 dochází ke zvýšení úrokové sazby na meziúvěrovém účtu o 0,80 % na 6,80 %. Nová měsíční splátka úroků tak byla stanovena na částku 8 500 Kč.
17. Dopisem ze dne 13. 2. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že s účinností od 1. 2. 2024 dochází ke zvýšení úrokové sazby na meziúvěrovém účtu o 0,60 % na 7,40 %. Nová měsíční splátka úroků tak byla stanovena na částku 9 250 Kč.
18. Průběh splácení meziúvěru je zachycen ve výpisu z meziúvěrového účtu, z něhož lze zjistit, že žalovaný postupně uhradil celkem 78 322,03 Kč (z toho částka 25 572,03 Kč byla připsána dne 31. 5. 2024 z vkladového účtu). Z výpisu z vkladového účtu žalovaného jsou pak patrné veškeré vklady provedené žalovaným.
19. Dopisem ze dne 25. 4. 2024 (Poslední výzva k úhradě) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě neuhrazených plateb v celkové výši 116 996 Kč nejpozději do 31. 5. 2024. Nebude-li dluh v této lhůtě zaplacen, žalobkyně odstoupí od smlouvy. Zásilku s dopisem si žalovaný na poště nevyzvedl, proto byla dne 15. 5. 2024 vrácena zpět žalobkyni.
20. Dopisem ze dne 4. 6. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému, že ani v dodatečné lhůtě nesplnil závazek ze smlouvy č. [hodnota]; ke dni 31. 5. 2024 tak nastala účinnost odstoupení a splatnost celého dluhu. Dlužná částka je zde vyčíslena na 1 556 823,97 Kč. Zásilka byla žalovanému odeslána 4. 6. 2024, jak plyne z doložené dodejky; zůstala však na poště žalovaným nevyzvednuta a byla vrácena zpět žalobkyni.
21. Následně zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 8. 1. 2025, v níž vyčíslila svoji pohledávku vzniklou ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] částkou 1 757 994,52 Kč (včetně příslušenství) a vyzvala jej k úhradě této pohledávky do 15. 1. 2025. Podání zásilky k poštovní přepravě dne 8. 1. 2025 vyplývá z podacího archu.
22. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
23. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
24. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
25. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
26. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
27. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
28. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
29. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
30. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně si sice nevyžádala přímo pracovní smlouvu či potvrzení o příjmu od zaměstnavatele (doložené potvrzení bylo vyplněno toliko samotným žalovaným, podpis a razítko zaměstnavatele absentuje), výše příjmu žalovaného je však patrná z doložených potvrzení banky a z výpisu z účtu žalovaného, na který mu byla výplata zaměstnavatelem zasílána. V tomto směru tedy žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z dokumentu nadepsaného slovy „kontrola příjmů“ vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady na bydlení a vycházela pouze z pravděpodobných výdajů (z životního minima 11 892 Kč), přičemž přinejmenším skutečné výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (v případě vlastního bydlení, které však bylo žalovaným pouze tvrzeno, nikoli doloženo, například z dokladů SIPO, faktur ze energie apod.). Bylo tedy povinností žalobkyně, aby potřebné údaje o pravidelných výdajích žalovaného řádně zjistila a ověřila, což ovšem neučinila, neboť jak již bylo řečeno, žalobkyně vycházela nikoli z reálných nákladů, ale z nákladů pravděpodobných. Ke zvýšené obezřetnosti pak měla žalobkyni vést skutečnost, že zůstatek na běžném účtu žalovaného byl na počátku i konci doloženého období vždy záporný, stejně jako fakt, že sám žalovaný vyčíslil své měsíční výdaje částkou pouze ve výši 8 000 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
31. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
32. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 1 500 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
33. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný celkem uhradil 78 322,03 Kč a zbývá mu tedy uhradit ještě 1 421 677,97 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.
34. Pokud jde o lhůtu k plnění ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit žalobkyni tuto částku ve lhůtě přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle něhož „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit, když žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu dvanácti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebných finančních prostředků např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod.
35. Ve zbývající části, tj. co do částky 135 146 Kč s úrokem ve výši 7,4 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
36. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. ke dni 20. 1. 2026). K tomuto datu žalobkyně požadovala celkem 2 102 078,07 Kč a přiznáno jí bylo právo na zaplacení celkové částky 1 421 677,97 Kč. Úspěch žalobkyně tedy představuje 68 %, úspěch žalovaného 32 % a žalobkyně má tudíž právo na náhradu nákladů řízení odpovídající v procentech výši rozdílu uvedených částek, tedy právo na náhradu 36 % nákladů řízení.
37. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 62 274 Kč a z nákladů spojených s tím, že žalobkyně byla zastoupena advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, písemný návrh ve věci samé, účast na jednání dne 13. 1. 2026). Odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu činí 14 540 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 450 Kč za každý z úkonů. V souvislosti s účastí u jednání dne 13. 1. 2026 advokátovi náleží dle § 13 advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů za cestu z [adresa] a zpět (o celkové délce 152 kilometrů). Advokát uskutečnil tuto cestu automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,8 litru na 100 kilometrů a při sazbě základní náhrady 5,90 Kč za kilometr a průměrné ceně pohonných hmot 34,70 Kč za litr činí cestovní náhrady 1 201 Kč. Advokát má podle § 14 advokátního tarifu také nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 4 půlhodiny činí 600 Kč. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 137 005 Kč, z toho 36 % odpovídá částka 49 321,80 Kč.