Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 510 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 659,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 659,65 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 36 169,65 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 14. 10. 2021, kterou se žalovanou uzavřela elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 40 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 1 730 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, databáze neplatných dokladů) a dále vycházela z kopie občanského průkazu, kartičky pojištěnce, výplatní pásky a výpisu z bankovního účtu žalované. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 2. 2023, žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Žalovaná žalobkyni celkem uhradila pouze 22 490 Kč. Žalobkyně po žalované nyní nárokuje zaplacení celkové dlužné částky ve výši 36 169,65 Kč a dále zákonné úroky z prodlení z této částky od 23. 9. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 14. 10. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě měla žalobkyně žalované poskytnout neúčelový hotovostní úvěr ve výši 40 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut tak, že částka ve výši 32 000 Kč měla být vyplacena na účet žalované č. [č. účtu] a částka ve výši 8 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně (náklady na lustrum v registrech 400 Kč, náklady na expresní vyplacení úvěru 100 Kč, ostatní administrativní náklady 4 300 Kč, odměna zprostředkovateli za jeho činnost ve výši 2 400 Kč a náklady na ověření úvěrového případu 800 Kč). Žalovaná se zavázala částku 40 000 Kč zaplatit spolu s úrokem ve výši 34 088 Kč (tj. celkem se zavázala uhradit žalobkyni částku 74 088 Kč) v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientské zóny (viz čl. X smlouvy, v němž je tento způsob v podrobnostech popsán). Součástí smlouvy byla též příloha č. [hodnota] s názvem „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ a příloha č. [hodnota] „Smlouva o zřízení Doplňkové služby [Anonymizováno] “.
4. Z přílohy č. [hodnota] („Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“) bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, bezdětná a je zaměstnána u společnosti [právnická osoba]. Náklady na bydlení jsou zde vyčísleny částkou 3 000 Kč měsíčně; měsíční finanční zůstatek žalované činí 21 141 Kč. Není zde uveden žádný pravidelný finanční závazek žalované, je zde uveden pouze jednorázový finanční závazek 5 000 Kč vůči společnosti OPR Finance.
5. Z přílohy č. 2 („Smlouva o zřízení Doplňkové služby [Anonymizováno] “) soud zjistil, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta doplňková služba [Anonymizováno], za což se žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni celkem částku 50 472 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 701 Kč měsíčně. Měsíční splátka za výkon doplňkové služby [Anonymizováno] měla být žalovanou hrazena současně s měsíční splátkou spotřebitelského úvěru. Doplňková služba [Anonymizováno] zahrnovala možnost odkladu tří splátek ročně vždy o jeden kalendářní měsíc, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání.
6. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně doložila rovněž „Předsmluvní informace“, jejichž součástí byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Tabulka umoření a dále doložila dopis ze dne 15. 10. 2021 označený jako „Potvrzení o vyplacení úvěru a opakovaná platební instrukce“.
7. Žalobkyně také předložila výpisy z účtu žalované za období od 1. 7. 2021 do 30. 9. 2021, z nichž bylo zjištěno, že žalované byla od společnosti [právnická osoba]. v měsíci červenec 2021 vyplacena mzda ve výši 21 442 Kč, v měsíci srpen 2021 ve výši 37 996 Kč a v měsíci září 2021 ve výši 21 776 Kč. Ostatní příjmové položky pak nevykazují charakter pravidelnosti. Rovněž žádné pravidelné výdaje nebyly z těchto výpisů zjištěny. Bylo zjištěno, že žalované byla poskytnuta částka 5 000 Kč od společnosti [právnická osoba]. Účet vykazoval ke dni 31. 7. 2021 zůstatek 38,94 Kč, ke dni 31. 8. 2021 zůstatek 1 154,95 Kč a ke dni 30. 9. 2021 zůstatek 239 Kč. Z výplatní pásky žalované za období 07/21 soud zjistil, že čistá mzda žalované za tento měsíc činila 37 996 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že žalovaná je vlastníkem podílu o velikosti 1/3 pozemku parc. č. St. [Anonymizováno] o výměře 572 m² (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. [Anonymizováno], [adresa] a dále pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 342 m² (zahrada), to vše na LV [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]. Dle výpisu z insolvenčního rejstříku nebylo proti žalované vedeno insolvenční řízení a dle výpisu z Centrální evidence exekucí ani exekuční řízení. Dále žalobkyně doložila kopii občanského průkazu žalované i kopii jejího řidičského průkazu. Z výsledku kontroly OP v neplatných dokladech MVČR je zřejmé, že doklady žalované nebyly evidovány jako neplatné.
8. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu - Okamžitá příchozí platba“) je patrné, že žalovaná dne 14. 10. 2021 zaslala na účet žalobkyně verifikační platbu ve výši 1 Kč.
9. Z potvrzení o platbě z internetového bankovnictví („Detail pohybu - Bezhotovostní platba“) je zřejmé, že žalobkyně dne 15. 10. 2021 poukázala částku 32 000 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě.
10. K úhradě dlužné splátky upomenula žalobkyně žalovanou dopisy ze dne 20. 2. 2023 a ze dne 5. 3. 2023 (odeslanými vždy téhož dne).
11. Předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2023, odeslanou téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k úhradě celkové dlužné částky 31 362,86 Kč do 22. 9. 2023.
12. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
14. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
15. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
19. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
20. Co se týče příjmů žalované, ty byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výpisů z účtu a výplatní pásky, podle nichž činila průměrná čistá mzda žalované 27 071 Kč. Co se potom týče výdajové stránky, zde se však žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které (kromě jednorázového finančního závazku 5 000 Kč vůči společnosti OPR Finance, který byl ověřen výpisem z účtu) dále nijak neověřovala, přičemž přinejmenším výdaje žalované na bydlení byly objektivně zjistitelné. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Z doložených výpisů z účtu nejsou identifikovatelné žádné platby žalované na výdaje spojené s bydlením (např. platby nájemného, platby energií apod.), jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Rovněž žalobkyně nepátrala po jiných závazcích žalované, především po její úvěrové historii a nezjišťovala její dosavadní dluhové zatížení, když nevyužila za tímto účelem příslušné registry bankovních a nebankovních úvěrových produktů (BRKI, NRKI). Pokud žalovaná jako svůj jediný pravidelný měsíční výdaj uvedla výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč a dále žalovaná uvedla, že nemá jiné závazky krom jednorázového závazku vůči OPR Finance bylo na místě, aby se žalobkyně nespokojila s pouhým tvrzením žalobkyně, ale též si toto tvrzení ověřila; to se však nestalo. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 32 000 Kč (neboť tato částka byla žalované skutečně poskytnuta; částka 8 000 Kč, která byla započtena na náklady žalobkyně, žalované poskytnuta vůbec nebyla), a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
24. Žalovaná na svůj dluh již uhradila celkem částku 22 490 Kč; celkem tak zůstala žalobkyni dlužna částku 9 510 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.
25. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 8. 8. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, a v níž byla žalované určena lhůta k úhradě do 22. 9. 2023. Ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 9. 2023, byla žalovaná v prodlení a žalobkyně má právo na úroky z prodlení právě od tohoto data dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně.
26. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní z titulu smlouvy o úvěru ve výši 26,659,65 Kč byly soudem zamítnuty, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.
27. Stran požadavků žalobkyně na úroky z prodlení soud připomíná, že se žalovaná dostala do prodlení dne 23. 9. 2023 pouze s částkou 9 510 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 659,65 Kč za období od 23. 9. 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.