16 C 54/2024

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala zaplacení 66 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 27. 11. 2021 elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 33 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč ve 21 pravidelných měsíčních splátkách, nejpozději však dne 19. 8. 2023. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným dále dne 25. 11. 2021 uzavřela elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč ve 24 pravidelných měsíčních splátkách, nejpozději však dne 15. 11. 2023. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích, dále vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v rámci níž žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Schopnost žalovaného splácet úvěr právní předchůdkyně žalobkyně ověřila výpočtem mezi doloženými příjmy a výdaji tak, aby mu byla ponechána rezerva ve výši alespoň 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji. Žalovaný na pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], č. [hodnota], neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně posléze postoupila pohledávky za žalovaným z titulu předmětných smluv žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném v žalobě požadovala kromě dlužné částky 66 000 Kč (jistina 33 000 Kč, jistina 30 000 Kč, poplatky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a 1 500 Kč), i zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 500 Kč od 20. 8. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 500 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 8. 3. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 33 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s poplatkem ve výši 32 035 Kč, jenž sestává z úroku ve výši 24 594 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 941 Kč, společně s pojistným za doplňkové pojištění ve výši 2 709 Kč, a to ve 21 pravidelných měsíčních splátkách. Výše měsíčních splátek (včetně pojištění) činila 3 226 Kč (poslední splátka pak 3 224 Kč). Celková částka, kterou měl žalovaný na základě této smlouvy zaplatit, činila 67 744 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Smluvní podmínky Smlouvy o spotřebitelském úvěru. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dále dne 25. 11. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. Tato částka měla být použita na splacení zůstatku celkové dlužné částky žalovaného z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce nebo spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s poplatkem ve výši 27 296 Kč, jenž sestává z úroku ve výši 20 168 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 628 Kč měsíčně, společně s pojistným za doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč, a to ve 24 pravidelných měsíčních splátkách. Výše měsíčních splátek (včetně pojištění) činila 2 517 Kč (poslední splátka pak 2 501 Kč). Celková částka, kterou měl žalovaný na základě této smlouvy zaplatit, činila 60 392 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Smluvní podmínky Smlouvy o spotřebitelském úvěru.V žádosti o spotřebitelský úvěr (Zákaznická karta) ze dne 8. 3. 2021 (v souvislosti s uzavřením smlouvy č. [hodnota] z téhož dne) žalovaný uvedl, že je svobodný bez vyživovací povinnosti, bydlí ve vlastním, je osobou samostatně výdělečně činnou s měsíčním příjmem 25 681 Kč. Svůj příjem žalovaný doložil daňovým přiznáním z roku 2020. V žádosti o spotřebitelský úvěr (Zákaznická karta) ze dne 25. 11. 2021 (v souvislosti s uzavřením smlouvy č. [hodnota] z téhož dne) žalovaný uvedl, že je svobodný bez vyživovací povinnosti, bydlí ve vlastním, je zaměstnán s měsíčním příjmem 18 164 Kč. Svůj příjem žalovaný doložil pracovní smlouvou.Žalobkyně dále doložila formulář Zařazení zákazníka do pojistného programu, obsahující zdravotní prohlášení žalovaného. Dále žalobkyně doložila formuláře „Standardní informace o spotřebitelském úvěru“ ze dne 8. 3. 2021 a ze dne 25. 11. 2021; kde v obou dokumentech jsou shrnuty podrobnosti úvěru. Dopisem ze dne 10. 12. 2024 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení o způsob a výsledek zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy odkázala na Zákaznickou kartu – Žádost o spotřebitelský úvěr, lustrace žalovaného prováděné právní předchůdkyní žalobkyně v převážně veřejně přístupných rejstřících a databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI).Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 2. 2024, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.Žalovaný byl k úhradě dlužných pohledávek z titulu smluv o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], č. [hodnota], vyzván předžalobní upomínkou ze dne 14. 2. 2024, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení „do tří dnů“. Odeslání výzvy dne 14. 2. 2024 žalobkyně prokázala podacím archem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.Informace od žalovaného, že jeho příjem činí 25 681 Kč měsíčně (v souvislosti s uzavřením smlouvy č. [hodnota]), respektive 18 164 Kč měsíčně (v souvislosti s uzavřením smlouvy č. [hodnota]), a že žalovaný nemá žádné závazky, nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného, ač v souvislosti s uzavřením v pořadí druhé Smlouvy o spotřebitelském úvěru (č. [hodnota]) se žalovaným musela mít povědomí o jeho nesplacených závazcích ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], ale také ze „Smlouvy o zápůjčce nebo o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] “, na jejichž úhradu byl v pořadí druhý (jak vyplývá z obsahu spisu) spotřebitelský úvěr žalovanému poskytnut. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdí, že její předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech, ani k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 33 000 Kč a 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“Jelikož žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni neuhradil ničeho, zbývá mu k úhradě součet žalobkyní nárokovaných jistin, tedy 63 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s úhradou obou jistin na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 14. 2. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této upomínky byl žalovaný povinen provést úhradu „do tří dnů“, tj. do 17. 2. 2024, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 2. 2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.Co do zbývající částky 3 000 Kč představující součet poplatků za zpracování spotřebitelského úvěru, a dále co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 500 Kč od 20. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 500 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 66 000 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 63 000 Kč. Žalobkyně tak byla z 95 % úspěšná a z 5 % neúspěšná (z 5 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 90 % náhrady nákladů řízení.Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 640 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v účinném znění (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění, vyjádření k výzvě soudu ze dne 10. 12. 2024), všechny pak ve znění advokátního tarifu účinném do 1. 1. 2025. Vycházeje z tarifní hodnoty ve výši 63 000 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) činí sazba mimosmluvní odměny za každý z těchto úkonů 3 620 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5. advokátního tarifu) a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 21 612,80 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 19 451,52 Kč (90 % z 21 612,80 Kč).