Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 692 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 14 108 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 859,98 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 484,30 Kč, úroky ve výši 18,44 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 840,63 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zákonné úroky z prodlení z částky 9 840,63 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a zákonné úroky z prodlení z částky 9 148,63 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 14 800 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen [Anonymizováno]). Žalobkyně uvedla, že společnost [Anonymizováno] s žalovaným uzavřela dne 24. 9. 2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla společnost [Anonymizováno] žalovanému částku 17 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s částkou 14 108 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 8 671 Kč, poplatek za [Anonymizováno] ve výši 1 500 Kč a poplatek za [Anonymizováno] ve výši 3 937 Kč. Žalovaný však uhradil pouze částku 16 308 Kč, a proto žalobkyně požaduje zaplacení částky 14 800 Kč (9 840,63 Kč dlužná jistina a 4 959,37 Kč dlužný poplatek), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 484,30 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 859,98 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 840,63 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 18,44 % ročně z částky 9 840,63 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek s účinností od 27. 9. 2023, když toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, když tyto informace byly zaznamenány v [Anonymizováno].
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.
3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 9. 2021 soud zjistil, že smlouva je podepsaná jak žalovaným, tak společností [Anonymizováno]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 17 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit částku ve výši 14 108 Kč, a to v hotovosti v 52týdenních splátkách po 599 Kč. Celkové RPSN činilo 172,62%. Ze [Anonymizováno], kterou žalovaný vyplnil téhož dne, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že požadoval měsíční splatnost úvěru, žije v nájmu, je rozvedený, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je učňovské, nemá dítě, nemá auto, pobírá invalidní důchod ve výši 19 246 Kč, když toto měl doložit výměrou důchodů, jeho odhadované výdaje činí 3 000 Kč a jeho dosavadní splátky [Anonymizováno] činí 4 048 Kč. Současně soud zjistil, že nemá účet.
4. Z tabulky zaplacených částek soud zjistil, že žalovaný uhradil částku 16 308 Kč.
5. Žalovaný byl vyzvána k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, která byla odeslána 2. 4. 2024.
6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, které bylo žalovanému odesláno dne 27. 10. 2023 a ve kterém byl současně vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení oznámení, soud zjistil, že tvrzená předmětná pohledávka byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“.
7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku 17 000 Kč, kterou měl vrátit společně s částkou 14 108 Kč v pravidelných 52týdenních splátkách po 599 Kč.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.
11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila [Anonymizováno], která byla podepsána žalovaným. V této [Anonymizováno] žalovaný uvedl, že nemá dítě, má invalidní důchod ve výši 19 246 Kč, učňovské vzdělání a žije v nájmu. Současně uvedl, že jeho výdaje činí 3 000 Kč a má splátky u [Anonymizováno] ve výši 4 048 Kč a současně nemá účet. Dále soud vzal za prokázané, že ze strany [Anonymizováno] nebyly informace nijak ověřovány. Výdaje uvedené žalovaným byly nižší než životní minimum v té době, výše nájmu nebyla nijak uvedena a nebyla prokazována, k výdajům nebylo nic doloženo. Nadto je zřejmé, že sama předchůdkyně žalobkyně považovala žalovaného za rizikového, když mu neposkytla úvěr s měsíční splatností, jak požadoval žalovaný a zařadila ho do segmentu D. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a dosavadní dluhové zatížení klienta. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta dne 24. 9. 2021 částka 17 000 Kč, když žalovaný uhradil 16 308 Kč, a proto je povinen zaplatit žalobkyni částku 692 Kč.
13. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 692 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 14. 11. 2023, když bylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl odeslán dne 27. 10. 2023, tedy dle zákonné fikce (srov. § 573 o.z.) se má za to, že výzva byla doručena dne 1. 11. 2023 a od té doby běžela 10 denní lhůta, kterou žalobkyně stanovila, tedy od 14. 11. 2023 se žalovaný dostal do prodlení. Ve zbývajících požadavcích soud žalobu zamítnul, když se jednalo o požadavky vyplývající z absolutně neplatné smlouvy.
14. Co se týká provedeného důkazu rozsudkem Krajského soudu v [adresa], č.j. [spisová značka], pak tento rozsudek není v dané věci právně závazný. Nadto nelze ani závěry zde uvedené stáhnout na toto řízení, když v dané věci má soud pochybnosti, zda žalobkyně (právní předchůdkyně) zkoumala řádně úvěruschopnost, když z listin, které měly být doloženy, není zřejmé, jaké výdaje měl žalovaný, když chybí mimo jiné doložení nájemní smlouvy nebo jiného důkazu, ze kterého by toto bylo patrné. V dané věci žalobkyně nepředložila žádný důkaz, ze kterého by se prokazoval příjem a výdaje žalovaného.
15. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, neboť ačkoliv to byl žalovaný, který měl ve věci větší úspěch, s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl po celou dobu nečinný a žádné náklady mu nevznikly, nebyly mu přiznány.