Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 130 555,84 Kč se zákonným úrokem ve výši 14,75% ročně z této částky od 11. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 50 212,12 Kč, úrok 4,9% ročně z částky 180 767,96 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 180 767,96 Kč od 1. 10. 2023 do 10. 5. 2024 a z částky 50 212,12 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 467,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 180 767,96 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 10. 6. 2019 Smlouvu o stavebním spoření č. [hodnota] a Smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota], a to do výše 195 000 Kč. Meziúvěr byl žalovaným vyčerpán. Žalovaný byl povinen jednak hradit úroky z poskytnutého meziúvěru na meziúvěrový účet nejprve v měsíčních splátkách ve výši 796,25, a to počínaje prvním dnem čerpání meziúvěru a dále se zavázal provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 702 Kč na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 3. 10. 2023 odstoupila. Splatnost pohledávky byla při odstoupení od Smlouvy stanovena na 30. 9. 2023, avšak žalovaný pohledávku nezaplatil. K uvedenému datu činila jistina vyčerpaného meziúvěru částku 180 767,96 Kč, kterou žalobkyně požadovala spolu se smluvním úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 180 767,96 Kč za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši. K tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zkoumala jeho příjmy a předpokládané výdaje, přitom vycházela z doloženého potvrzení o příjmu. Žalobkyně vycházela z měsíčního průměrného příjmu žalovaného 41 000 Kč, měl vyživovací povinnost ve výši 6 000 Kč měsíčně, měsíční splátkové zatížení činilo 9 279 Kč, tedy měsíční povinnosti (splátky úvěru a výživné) činilo 17 089Kč, dále žalobkyně zjistila, že žalovaný žije u příbuzných, tedy nemá žádné finanční náklady na bydlení, současně počítala s náklady na domácnost a obživu ve výši 7 860 Kč, ačkoliv žalovaný sám uvedl 7 500 Kč a současně ponechal mimo výpočet finanční rezervu ve výši 4 100 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný.
3. Soud nařídil jednání, na kterém provedl žalobkyní navržené důkazy, když žalovaný žádné návrhy nevznesl a z takto provedeného dokazování zjistil následující skutečnosti.
4. Dne 20. 5. 2019 byla se žalovaným sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru. Z žádosti soud zjistil, že žije u příbuzných, je vyučen, pracuje na plný úvazek na dobu neurčitou s čistým příjmem cca 41 000 Kč. Úvěr potřeboval na koupi nemovitosti a její následnou rekonstrukci. Současně byla vyplněna žádost o předběžné posouzení údajů ([Anonymizováno]), ze kterého soud zjistil, že výše meziúvěru by měla činit 195 000 Kč.
5. Z „potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci“ ze dne 20. 5. 2019 soud zjistil, že žalovaný měl být zaměstnán u společnosti [právnická osoba]. se sídlem v [Anonymizováno], na dobu neurčitou s příjem 41 000 Kč. Současně bylo zjištěno, že platí výživné ve výši 6 000 Kč, úvěr u [Anonymizováno] na celkovou částku 500 000 Kč se splátkami 5 320 Kč, hypotéku ve výši 792 000 Kč s měsíční splátkou 4 000 Kč. Ve formuláři byl prostor pro potvrzení příjmu od zaměstnavatele, avšak tvrzený příjem žalovaného od jeho zaměstnavatele potvrzen nebyl.
6. V dokumentu nadepsaném slovy „kontrola příjmů“ ze dne 10. 6. 2019 soud zjistil, že žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 41 000 Kč, mezi výdaje bylo zahrnuto výživné ve výši 6 000 Kč, splátkové závazky u [Anonymizováno] ve výši 9 279 Kč, splátka aktuálního případu ve výši 1 810 Kč a bylo počítáno s rezervou ve výši 10% uvedených příjmů.
7. Z listiny ze dne 10. 6. 2019 nazvané „[Anonymizováno] “ bylo zjištěno, že je řešen meziúvěr ve výši 195 000 Kč, při úrokové sazbě 4,9% ročně, měsíční splátka 796,25 Kč. Počet záznamů v [Anonymizováno] je uveden 0, dále jsou zde shrnuty výsledky hodnocení ukazateli Solus s výsledkem 1, BRKI s výsledkem 2, při dosažení score je uvedeno 3, když závěr hodnocení byl A - schválit se základní úrokovou sazbou. Žalobkyně soudu předložila též náhled do svého interního systému, v němž jsou vyhodnoceny výsledky dotazů na databáze SOLUS a BRKI, dále je v systému k žalovanému přirazen údaj o tom, že je rozvedený, pracuje v [Anonymizováno], je vyučen, bydlí z rodičů, jeho splátkové závazky činí 17 089 Kč, příjem má ve výši 41 000 Kč. Soud dále zjistil, že žalobkyně počítala s rezervu 10% z příjmu žalovaného a jako použitelný příjem započetla 36 900 Kč.
8. Dne 10. 6. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o stavebním spoření č. [hodnota] za účelem financování bytové potřeby meziúvěrem/úvěrem ze stavebního spoření, při sjednání cílové částky ve výši 195 000 Kč. Současně dne 10. 6. 2019 strany uzavřely úvěrovou smlouvu č. [hodnota], v níž se dohodly na poskytnutí úvěru a meziúvěru na splacení úvěru nebo zápůjčky použité na financování bytových potřeb týkajících se údržby a změny rodinného domu. Celková výše meziúvěru na základě úvěrové smlouvy činila 195 000 Kč, byly ujednány úroky pro meziúvěr ve výši 4,9 % ročně, výše splátky úroků ve výši 796,25 Kč měsíčně, výše povinného měsíčního vkladu 702 Kč měsíčně, výše poplatku za [Anonymizováno] 360 Kč měsíčně a dále úroková sazba pro úvěr ze stavebního spoření ve výši 3,6 % ročně, splátka úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 810 Kč měsíčně a ostatní náležitosti smlouvy, například následky porušení smlouvy, RPSN, změny úrokové sazby a podobně. Pro případ porušení smlouvy, kterým je zejména prodlení s platbami, bylo ujednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a požadovat splacení celého úvěru/meziúvěru. Přílohou smlouvy byl [Anonymizováno] a dále [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Všechny informace obsažené ve smlouvě jsou zopakovány také v [Anonymizováno]. Blíže jsou podmínky čerpání a splácení meziúvěru a úvěru vymezeny ve [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Dne 9. 8. 2019 žalovaný požádal o čerpání z meziúvěru/úvěru ze stavebního spoření, na základě úvěrové smlouvy č. [hodnota].
9. Dopisem ze dne 19. 8. 2019 oznámila žalobkyně žalovanému čerpání finančních prostředků, k němuž došlo tak, že prostředky ve výši 195 000 Kč byly zaslány na účet žalovaného č. [č. účtu] pod VS [var. symbol].
10. Průběh splácení meziúvěru je zachycen ve výpisu z meziúvěrového účtu, z něhož lze zjistit, že žalovaný postupně uhradil na meziúvěrový účet částku 56 670,04 Kč, na vkladový účet uhradil 32 172,41 Kč, když však z tohoto účtu byla právě na onen meziúvěrový převedena částka 24 398,29 Kč, tedy celkově na oba účty uhradil 64 444,16 Kč.
11. Dopisem nazvaného Poslední výzva k úhradě ze dne 23. 8. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě neuhrazených plateb v celkové výši 15 080,17 Kč nejpozději do 30. 9. 2023, s tím, že pokud nebude ve lhůtě předmětná částka uhrazena, dojde k odstoupení od smlouvy. Zásilka dle vrácené obálky byla odeslána dne 25. 8. 2023.
12. Mezi účastníky došlo k podpisu smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Žalobkyně v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla následující povinnosti: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Když povinnost žalobkyně splní tak, že porovná příjmy a výdaje žalovaného a způsob plnění dosavadních dluhů (srov. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Při hodnocení byla žalobkyně povinna postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
17. Příjem žalovaného nebyl nijak ověřován. Nebyly předloženy výplatní pásky, výpisy z účtu ani potvrzení od zaměstnavatele, a to ačkoliv formulář samotné žalobkyně s touto formou potvrzení výslovně počítal. Shodně nebyly řádně zkoumány ani výdaje. Žalobkyně sice správně a řádně zkoumala výši splátek a úvěrů, ale při posuzování jiných očekávatelných výdajů vycházela ze statistiky. Nezkoumala skutečné výdaje na dojezd do práce, jídlo, bydlení. Avšak povinností žalobkyně bylo potřebné údaje o pravidelných výdajích žalovaného řádně zjistit a ověřit, což ovšem neučinila, když nevycházela z reálných nákladů, ale z nákladů pravděpodobných. Žalobkyně nedisponovala výpisy z účtu, ani jinými výpisy prokazující pravidelné platby, rovněž si nenechala předložit výplatní pásky, potvrzení od zaměstnavatele atd., tedy lze shrnout, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného předmětný úvěr splácet.
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 195 000 Kč, celkem uhradil 64 444,16 Kč a zbývá mu tedy uhradit ještě 130 558,84 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od 11. 5. 2024, když žalovanému byla zaslána výzva k plnění ze dne 3. 5. 2024, ve které mu byla stanovena lhůta k placení do 10. 5. 2025, tedy od 11.5.2025 se žalovaný dostal ve smyslu § 1970 o.z. do prodlení. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Ve zbývající části, tj. co do částky 50 212,12 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako zamítl, když se jednalo o požadavky z absolutně neplatné smlouvy.
23. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 9. 7. 2025), když úspěch, který je vyjádřen výrokem I. rozsudku odpovídá cca 65% celku a neúspěch, který je vyjádřen výrokem II. rozsudku odpovídá cca 35% celku, tedy soud žalobkyni přiznal 30% celkových nákladů. Celkové náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 231 Kč a z nákladů spojených za zastoupení advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění, účast na jednání dne 9. 7. 2025). Odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6 advokátního tarifu činí 8 340 Kč, tj. 33 360 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za úkony provedené před rokem 2025 a jednou 450 Kč za účast u jednání, tj. 1 350 Kč. V souvislosti s účastí u jednání dne 9. 7. 2025 advokátu náleží dle § 13 advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů za cestu z [adresa] a zpět o celkové délce [Anonymizováno] kilometrů. Advokát uskutečnil tuto cestu automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,8l/100km a při sazbě základní náhrady 5,8 Kč za kilometr, tj. amortizace ve výši 974,40 Kč a vyhláškové ceně pohonných hmot natural 95 ve výši 35,80 Kč/1l (srov. vyhlášku č. 475/2024 Sb.), tedy cestovné ve výši 348,80 Kč a dále soud žalobkyni přiznal podle § 14 advokátního tarifu nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 4 půlhodiny činí 600 Kč. Nakonec soud žalobkyni přiznal také 21% DPH z částky 36 633,20 Kč, tj. 7 693 Kč. Celkem náklady žalobkyně činí 51 557,20 Kč, z toho 30 % odpovídá částka 15 467,20 Kč.