Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 25. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 608 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 608 Kč od 3. 1. 2024 do 24. 5. 2024 a z částky 608 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně, [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 608 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 4. 9. 2023, kterou s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno] “), na základě které žalovaný načerpal úvěr ve výši 16 000 Kč, který se zavázal uhradit do 2. 1. 2024, což však neučinil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný do dnešního dne nic neuhradil, a proto se žalobkyně domáhá zaplacení poskytnuté částky ve výši 16 000 Kč a dále částky 608 Kč představující smluvní pokutu ke dni zesplatnění, soudní cestou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl přeložené listinné důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti.
3. Mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným byla dne 4. 9. 2023 prostřednictvím kódu podepsána Smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč, a to dne 4. 9. 2023 na účet žalovaného, což soud zjistil z výpisu z účtu. Ve smlouvě se strany dohodly na 30denní době splatnosti. Současně byly soudu předloženy dva dodatky ke smlouvě, a to Dodatek č. [hodnota] ze dne 10. 10. 2023 a Dodatek č. [hodnota] ze dne 15. 11. 2023, které však neobsahují podpisy ani jedné ze stran. Součástí smlouvy byly Obchodní podmínky. Společnost [Anonymizováno] zaslala žalovanému předžalobní výzvu k okamžité úhradě dluhu ze dne 2. 1. 2024 a výzvu k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 5. 2024, která mu byla odeslána podle podacího lístku téhož dne a kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů od doručení.
4. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávky včetně seznamu postoupených pohledávek ve spojení s Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena ve smyslu § 1879 a násl. na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2395 odst. 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 4. 9. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla poskytnuta žalovanému na jeho účet částka 16 000 Kč, a to téhož dne.
9. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance). Soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jelikož dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně nepředložila žádné důkazní prostředky. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací příjmy, základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a rovněž dosavadní dluhové zatížení klienta. Soudem současně musí být přezkoumatelné, že úvěruschopnost byla posuzována, proto musí být žalobkyní k posouzení této skutečnosti předloženy doklady. Soud proto konstatuje, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, a proto soud smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, a proto žalobkyni vzniklo pouze právo na zaplacení jistiny se zákonným úrokem z prodlení.
11. Soud s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nepřiznal požadovanou smluvní pokutu ve výši 608 Kč, avšak s ohledem na prodlení žalovaného soud vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení poskytnuté částky ve výši 16 000 Kč a na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z částky 16 000 Kč, avšak až od 25. 5. 2024, když výzva k zaplacení byla žalovanému dle fikce § 573 o.z. doručena 21. 5. 2024 a byla mu ze strany žalobkyně dána lhůta v délce 3 dnů. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Datum splatnosti do 24. 5. 2024 soud považuje jako dobu k plnění dluhu žalovaným za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní, a to i přes výzvu k zaplacení dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná jen v nepatrné výši, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu celých nákladů řízení, a to ve výši 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 608 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
13. Soud postupoval dle § 14b a.t., když je soudu známo, že žalobkyně podává opakovaně obdobné návrhy, a to např. ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka].