Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 14 347,26 Kč, úrok 15 % ročně z částky 14 347,26 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 14 347,26 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný úrok ve výši 2 685,06 Kč od 30. 5. 2017 do 14. 11. 2023 a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 706,21 Kč od 6. 5. 2023 do 14. 11. 2023, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 347,26 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru reg. č. [tel. číslo], kterou se žalovaným uzavřela žalobkyně dne 30. 5. 2017 a na základě které mu poskytla částku 100 000 Kč, když se žalovaný zavázal předmětnou částku uhradit společně s úrokem do 5. 5. 2023, jak se k tomu zavázal v dodatku ke smlouvě ze dne 24. 4. 2019. Žalovaný však dohodnutou částku nesplatil, a proto se žalobkyně domáhá zbývající neuhrazené částky soudní cestou. Současně žalobkyně uvedla, že se zabývala úvěruschopností žalovaného a při posuzování vycházela mj. z informací získaných z bankovních registrů klientský informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS). Prověřila žalovaného prostřednictvím dalších registrů a databází, např. insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr rovněž komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, když konfrontovala doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dostupnými v rámci skupiny žalobkyně. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil 64 splátek ze 72, tedy potvrdil v praxi, že byl schopen splácet.
2. Žalovaný uvedl, že jeho práva spotřebitele byla porušena. K tomu uvedl, že žalobkyně ve smlouvě použila značné množství nepřiměřených smluvních podmínek, když poplatky jsou nepřiměřenou smluvní podmínkou, vyhlášení spotřebitele ve smlouvě, že se seznámil s Úvěrovými smluvními podmínkami přenáší na spotřebitele důkazní břemeno, úprava smluvní pokuty, když shrnul, že nevěděl v době podpisu smlouvy, co jsou to nepřiměřené smluvní podmínky a jaké jsou povinné náležitosti smlouvy a ani nevěděl o nekalých praktikách věřitele. Dále žalovaný namítal, že žalobkyně zesplatnila úvěr, ačkoliv ze smlouvy tato možnost neplynula.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl dokazování listinnými důkazy a zjistil následující skutkový stav.
4. Žalobkyně s žalovaným podepsala dne 30. 5. 2017 Smlouvu o úvěru č. [tel. číslo] / číslo úvěrového účtu [č. účtu], na základě které se strany dohodly, že žalovanému bude poskytnuta částka 100 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 21,80 % ročně, a to v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 2 518 Kč. Součástí smlouvy byl předpis splátek, Sazebník, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele i Všeobecné obchodní podmínky. Předmětná smlouva byla změněna Dodatkem ze dne 24. 4. 2019, kde se strany dohodly na změně výše anuitní splátky, a to na částku 2 553 Kč. Z interního účetního dokladu bylo zjištěno, že částka 100 000 Kč byla žalovanému zaslána na účet dne 30. 5. 2017.
5. Z generování kreditní informace k 30. 5. 2017 soud zjistil, že žalovaný nebyl po splatnosti u žalobkyně, měl zřízenou kreditní kartu [Anonymizováno], povolený debet, kdy čerpal 7 666,08 Kč, dále z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí Osobní úvěr soud zjistil, že měl jedno vyživované dítě, výdaje spojené s bydlením ve výši 4 000 Kč a jako ostatní výdaje žalovaný uvedl 1 000 Kč. Měsíční příjem činil cca 18 400 Kč. Žádost o úvěr byla schválena v rámci aplikačního ratingu. Žalobkyně současně provedla ověření v BRKI a NRKI. Z žádosti o poskytnutí osobního úvěru soud zjistil, že žalovaný požadoval 50 000 Kč, k tomu uvedl, že jeho příjem činí 18 402 Kč, je svobodný a uvedl výdaje spojené s bydlením ve výši 4 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně rovněž ověřila totožnost žalovaného z jeho občanského průkazu.
6. Z výpisu z banky - [Anonymizováno] a [právnická osoba] soud zjistil platby žalovaného na účet žalobkyně.
7. Z historického výpisu z úvěrového účtu [č. účtu] vedeného na jméno žalovaného, soud zjistil, že žalovaný načerpal úvěr dne 30. 5. 2017 ve výši 100 000 Kč, když celkově uhradil 66 splátek.
8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Soud na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě Smlouvy o úvěru č. [tel. číslo] ze dne 30. 5. 2017, téhož dne úvěr ve výši 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit v pravidelných 72 měsíčních splátkách cca po 2 500 Kč.
14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Před poskytnutím úvěru bylo proto povinností právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na ustálenou judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C 679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu a aktivity spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.
15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení (ty zpravidla tvoří podstatnou část výdajů jednotlivce, přičemž je nelze obvykle ihned snížit a jejich výši je nutno vždy zjišťovat a ověřovat), dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
16. K tomu, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalovaného prověřována, žalobkyně uvedla, že provedla lustraci v příslušných systémech a vycházela z tvrzení žalovaného. Žalobkyně sice uvedla, že žalovaný měl u ní v době poskytnutí úvěru veden účet, ale nijak soudu nepředložila, že by z něj jakkoliv vycházela, když soudu nebyl doložen důkaz prokazující příjmy ani výdaje. Bylo zjištěno, že žalobkyně kontrolovala dluhové zatížení žalovaného – výpisy NRKI, BRKI, insolvenční rejstřík atd., avšak konkrétní výpisy nezaložila.
17. Jediné výpisy, které žalobkyně soudu doložila byly historické výpisy týkající se předmětné smlouvy, ze kterého bylo prokázáno, že žalovaný uhradil 66 splátek ze 72, když jedna splátka činila cca 2 500 Kč, tedy celkem uhradila přes 160 tis. Kč.
18. Ačkoliv soud žalobkyni poučil na jednání o nedostatečném doložení zkoumání úvěruschopnosti, a přestože se žalobkyně jednání neúčastnila, soud žalobkyni poslal protokol z jednání, tak ani přes výslovné poučení žalobkyně nic nedoložila, a to ani výpisy z běžného účtu před poskytnutím úvěru.
19. Co se týká posuzování výdajů dle vlastního ekonomického modelu, je vždy nezbytné, aby zejména náklady na bydlení ale i ostatní nutné náklady byly ze strany poskytovatele úvěru alespoň částečně prověřeny, neboť tyto se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje tak nemusí být u konkrétní osoby vypovídající. Své výdaje na bydlení a domácnost žalovaný zjevně nedoložil, resp. nebylo doloženo, že se tak stalo příslušnými dokumenty (např. nájemní smlouva, výpis SIPO, výpis z účtu). Náklady na bydlení přitom tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit. U tzv. bonity klienta je nutno vycházet z individualizovaných údajů žadatele o spotřebitelský úvěr, žalovaný přitom ani neuvedl, v jak velkém bytě bydlí, jaká je forma vytápění atd., přitom obecně se výše spotřeby energií a nájemného může významně lišit i ve stejné obci. Žalobkyně má mít k dispozici dostatečné a alespoň částečně ověřené vstupní údaje o žalovaném, které může posléze v rámci statistického modelu porovnávat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Obecné statistické údaje lze dle soudu použít např. při posuzování hodnověrnosti klientem tvrzených a doložených údajů, avšak nikoliv jako průkazný ukazatel žalovaného.
20. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru.
21. Námitka žalobkyně, že žalovaný uhradil 64 splátek ze 72, a tedy potvrdil, že byl schopen splácet, není úplně přiléhavá, protože jen ze skutečnosti, že je splacena většina, neplyne, z čeho je žalovaný splácel, a zda se případně nemusel zadlužit jinde a i vzhledem ke skutečnosti, že dosavadní judikatura směřuje k ochraně spotřebitele a k tomu zda byla zkoumána úvěruschopnost, je podstatné, zda v době uzavření smlouvy (nikoliv kdykoliv po ní), žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost, což v daném případě neučinila, a proto soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Toto má za následek, že žalobkyně má nárok na vydání toho, co žalovanému poskytla, avšak jak plyne ze shora uvedeného, současně bylo prokázáno, že žalobkyni již předmětná částka 100 000 Kč byla vrácena, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítnul.
22. Co se týká námitek žalovaného na nekalé praktiky žalobkyně, nepřiměřené smluvní podmínky a existenci poplatku, pak tyto námitky soud posoudil jaké liché když nic z tohoto se nepodařilo prokázat a i ve spojení s nepravdivým tvrzením žalovaného, že protiprávně došlo ke zesplatnění úvěru (když úvěr nebyl zesplatněn), soud posoudil tuto obranu pouze jako zdržovací taktiku. Avšak ani neprokázání těchto skutečností nic nemění na situaci, že žalobkyně neprokázala, že skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když např. nepředložila výpisy z účtu předcházející poskytnutí úvěru, což jistě bylo v jejich možnostech, když žalovaný měl před poskytnutím úvěru, účet u žalobkyně.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný nárok na náhradu nákladů řízení v částce 200 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření k odporu a účast u jednání ve dne 7. 6. 2024 dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu odpovídající ustálenému vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.
24. Pokud soud nehodnotil provedené důkazy výpisy z banky - [Anonymizováno] a [právnická osoba] činil tak proto, že platby žalovaného na účet žalobkyně byly dostatečně prokázány důkazem žalobkyně, a to historickým výpisem, tedy další důkaz byl již nadbytečný.