Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 045,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 12. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 71 400,22 Kč, úrok 4,9 % ročně z částky 141 445,69 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3 821,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 20 930,62 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 141 445,69 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou s žalovaným uzavřela. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela Smlouvy o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] “ dne 17. 10. 2019, na základě které poskytla žalovanému částku 253 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky ve výši 4,9 % ročně v pravidelných 96 měsíčních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila. Žalovaný uhradil 182 954,53 Kč, a proto žalobkyně požaduje zaplacení částky 141 445,69 Kč představující dlužnou jistinu, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 20 930,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 821,85 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 141 445,69 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a úrok 4,9 % ročně z částky 141 445,69 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení. Úvěruschopnost žalovaného splatit úvěr byla vyhodnocena z informací získaných z bankovních registrů klientský informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS). Dále žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dalších registrů a databází, např. insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Žalobkyně posoudila dále úvěruschopnost na základě tvrzených příjmů, výdajů, závazků žalovaného, přičemž příjmy a závazky ověřila. Výdaje na bydlení byly stanoveny podle interního ekonomického modelu ve výši 8 500 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.
3. Ze Smlouvy o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] “ ze dne 17. 10. 2019 soud zjistil, že smlouva je podepsaná jak žalovaným (v mobilní aplikaci prostřednictvím [Anonymizováno]), tak žalobkyní. Na základě této smlouvy byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 253 000 Kč v den uzavření smlouvy a sjednána zápůjční úroková sazba poskytnutého úvěru ke dni uzavření smlouvy ve výši 4,9 % ročně. Žalovaný se tak ve smlouvě zavázal zaplatit částku ve výši 367 102,84 Kč (v případě sjednání pojištění), a to v 96 měsíčních splátkách po 3 190,93 Kč. Z žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru soud zjistil, že v žádosti žalovaný uvedl příjem 22 000 Kč, výdaje na bydlení 8 500 Kč, a to, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost. Z přehledu příjmů soud zjistil, že příjem žalovaného činil 20 608,67 Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky vč. podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů v [Anonymizováno]. Výdaje ve výši 8 500 Kč doloženy nebyly. Z výsledku zkoumání úvěruschopnosti – [Anonymizováno] zjistil soud splátky vůči jiným společnostem ve výši 7 520,57 Kč.
4. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu upomínkou ze dne 18. 12. 2023 (doručeno 21. 12. 2023 s tím, že pokud žalovaný požadovanou částku neuhradí do 7 dnů, odstupuje od smlouvy v smyslu odst. 7.1.1. písm. a) Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů v [Anonymizováno].
5. Z historie úvěru [Anonymizováno] soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 182 954,53 Kč.
6. Žalovaný byla vyzván k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 24. 10. 2024, která byla odeslána téhož dne.
7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku 253 000 Kč, kterou měl vrátit v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 3 190,93 Kč.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.
11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila žádost o poskytnutí hotovostního úvěru, výsledek zkoumání úvěruschopnosti – [Anonymizováno] a přehled příjmů za květen až říjen 2023. V žádosti žalovaný uvedl, že má příjem 22 000 Kč, výdaje na bydlení 8 500 Kč. Žalobkyně ověřila příjem přehledem příjmů a vycházela tak z doloženého příjmu 20 608,67 Kč. Výdaje byly stanoveny podle interního ekonomického modelu ve výši 8 500 Kč. Z vlastních systémů a dotazem do CCB/CBCB žalobkyně zjistila splátky vůči jiným společnostem ve výši 7 520,57 Kč. Předně soud konstatuje, že žádným způsobem nebylo doloženo, jaké jsou jeho skutečné výdaje, nebyla tedy nijak zkoumána jeho výdajová stránka. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a dosavadní dluhové zatížení klienta. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvy posoudil jako absolutně neplatné.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta částka 253 000 Kč, když žalovaný na tuto částku uhradil 182 954,53 Kč, a proto žalovaný dluží žalobkyni částku 70 045,47 Kč.
13. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 70 045,47 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 13. 12. 2024, když bylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván do 31. 10. 2024, a to dopisem ze dne 24. 10. 2024, který byl odeslán téhož dne, tedy dle zákonné fikce (srov. § 573 o.z.) se má za to, že výzva byla doručena dne 30. 10. 2024, tedy od 1. 11. 2024 se žalovaný dostal do prodlení, požadoval však zákonné úroky z prodlení až od 13. 12. 2024.
14. Ve zbývajících požadavcích soud žalobu zamítnul, když se jednalo o požadavky vyplývající z absolutně neplatných smluv.
15. Co se týká provedeného důkazu rozsudkem Krajského soudu v [adresa], č.j. [spisová značka], pak tento rozsudek není v dané věci právně závazný. Nadto nelze ani závěry zde uvedené stáhnout na toto řízení, když v dané věci má soud pochybnosti, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, když z listin, které měly být doloženy, není zřejmé, jaké výdaje, když chybí mimo jiné doložení nájemní smlouvy nebo jiného důkazu, ze kterého by toto bylo patrné.
16. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, neboť ačkoliv to byl žalovaný, která měl ve věci větší úspěch, s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl po celou dobu nečinný a žádné náklady mu nevznikly, nebyly mu přiznány.