22 C 108/2023

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 25 638 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tím způsobem, že finanční prostředky ve výši 27 500 Kč byly dne 30. 8. 2021 převedeny na účet žalovaného a zbývající částka ve výši 2 500 Kč byla zaslána na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize. Žalovaný se na základě výše uvedené smlouvy zavázal splatit žalobkyni poskytnutou jistinu společně se sjednaným úrokem, přičemž celkově se tak zavázal uhradit částku 37 500 Kč, a to v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná ke dni 20. 4. 2021. Žalovaný však svým povinnostem ze smlouvy nedostál, když nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, a dlužné splátky neuhradil ani přesto, že k tomu byl ze strany žalobkyně upomínán. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 26. 5. 2022, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 19 568 Kč a částku 780 Kč na úrocích. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala rovněž zaplacení úroku ve výši 21,55 % ročně z částky 19 568 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 5 290 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 20 348 Kč od 27. 5. 2022 do 10. 2. 2023), a s ohledem na prodlení žalovaného požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 27. 5. 2022 do zaplacení. Vyjádřila přesvědčení, že v souzené věci se nejedná ani o kumulaci smluvních pokut v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, neboť smluvní pokuta nepřesahuje částku 15 000 Kč.

2. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že údaje o příjmech žalovaného ze zaměstnání ověřovala prostřednictvím výplatních pásek, výpisu z účtu a telefonického hovoru se zaměstnavatelem žalovaného. Dále žalobkyně vycházela z čestného prohlášení žalovaného o jeho příjmech, výdajích a závazcích a z čestného prohlášení matky žalovaného o tom, že u ní žalovaný bydlí a jakou částkou jí přispívá na domácnost. Při posuzování nákladů na bydlení žalobkyně zohlednila také výši normativních nákladů pro nájemní bydlení dle nařízení vlády č. 580/2020 Sb. v roce 2021 v obci, v níž žalovaný bydlel. Ohledně dalších nákladů vycházela žalobkyně rovněž z výše existenčního a životního minima dle nařízení vlády č. 61/2020 Sb. ke dni uzavření smlouvy a do celkového výpočtu zahrnula právě tuto částku. Dále přihlédla k průměrným výdajům obyvatelstva dle statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu za rok 2016 a časových řad výdajů na konečnou spotřebu domácností v letech 2016 až 2020. Konečně žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí. Po tomto posouzení dospěla k závěru, že žalovanému zbývají dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru.

3. Žalovaný v podaném odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu označil nárok za neopodstatněný a neuznal jej v celém rozsahu. Dle jeho názoru obsahuje smlouva o úvěru nepřiměřené smluvní podmínky, proto je nutné považovat úvěr za bezúročný a bezpoplatkový; v tomto směru se dovolává směrnice Rady EU č. 93/13/ EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice č. 93/13 EHS“) a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) o spotřebitelských smlouvách a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), respektive jejich eurokonformního výkladu. Z důvodu velkého počtu nemorálních a zneužívajících smluvních podmínek formulovaných profesionálem (týkajících se například smluvní pokuty, poplatky), které zakládají hrubou nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele, tedy smlouva o úvěru nemůže obstát jako celek. Žalobkyně dále nezkoumala řádně bonitu žalovaného a ignorovala fakt, že v době uzavírání smlouvy splácel vícero úvěrů. Při jednání konaném dne 6. 6. 2023 dále uvedl, že v období od podání žaloby dosud uhradil žalobkyni celkem 4 800 Kč.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 21,55 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 4. 2023. Celkově se tak žalovaný zavázal žalobkyni uhradit 37 500 Kč. Ve smlouvě pak bylo dohodnuto, že částka ve výši 2 500 Kč bude převedena na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provize za zprostředkování a ve zbývající části budou finanční prostředky převedeny na účet žalovaného. V článku IV. bodě 2. písm. b) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po zesplatnění za každý den prodlení, v článku IV. bodě 2 písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení žalovaného se zaplacením měsíční splátky, kterou však žalobkyně byla oprávněna uplatnit vůči žalovanému pouze do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku jeho prodlení splatným a konečně bylo v článku IV. bodě 4. písm. b) sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném poplatek ve výši 100 Kč za každou upomínku odeslanou z důvodu nehrazení splátek. Dle článku IV. bodu 1. smlouvy se úvěr stal automaticky splatným v případě, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky nebo její části po dobu delší než dva měsíce. Okamžik zesplatnění byl vázán na den, kdy žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. Součástí smlouvy bylo rovněž čestné prohlášení žalovaného o jeho příjmech, v němž žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 22 500 Kč, čestné prohlášení žalovaného o jeho výdajích, v němž žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 1 500 Kč měsíčně a konečně čestné prohlášení žalovaného o jeho závazcích, v němž stvrdil, že žádné závazky nemá. Nedílnou součástí smlouvy byl také Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně doložila a Úvěrové podmínky. Z doložené tabulky umoření je dále patrné, jakým způsobem měly být splátky započítávány na jistinu a na úrok.

5. Žalobkyně dále doložila výplatní pásku za měsíc prosinec 2020, z níž je patrné, že za tento měsíc činila čistá mzda žalovaného 22 680 Kč a výplatní pásku za měsíc leden 2021, z níž je patrné, že za tento měsíc činila čistá mzda žalovaného 21 948 Kč. Ve formuláři„ Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ žalovaný vyplnil, že bydlí u rodičů a jeho náklady na bydlení proto činí pouze 1 500 Kč; to potvrdila čestným prohlášením též jeho matka. Dle doloženého výpisu z insolvenčního rejstříku nebylo proti žalovanému ke dni 29. 8. 2021 vedeno insolvenční řízení a dle doloženého výpisu z Centrální evidence exekucí ani exekuční řízení. Nadto doložila žalobkyně také tabulku zachycující výši normativních nákladů na bydlení v roce 2021 a tabulku výdajů na konečnou spotřebu domácností sestavenou na základě dat Českého statistického úřadu. Konečně žalobkyně doložila ještě skoring žalovaného, po jehož provedení dospěla k závěru, že žalovanému je možno s ohledem na jeho příjmové a výdajové poměry úvěr poskytnout.

6. Na základě doložených potvrzení o provedení transakce vystavených bankou žalobkyně má soud dále za prokázané, že žalobkyně dne 22. 3. 2021 zaslala žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč, a dále má za prokázané, že téhož dne zaslala žalobkyně částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru z titulu provize za jeho sjednání. Podle dokumentu s názvem„ Bonita smlouvy“ dlužil žalovaný žalobkyni ke dni 19. 1. 2023 částku 20 348 Kč (z níž 14 848 Kč představovala zesplatněná jistina úvěru a 5 500 Kč neuhrazené dlužné splátky) a z tohoto dokumentu vyplývá rovněž to, že na splátkách úvěru uhradil do podání žaloby celkem 15 500 Kč. Žalovaný měl být k úhradě dlužných splátek úvěru vyzván upomínkou ze dne 25. 4. 2022. Dopisem, jehož odeslání dne 26. 5. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem z téhož dne, bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a zároveň byl vyzván k úhradě všech dlužných částek z titulu smlouvy o úvěru do 10 dnů ode dne odeslání této výzvy.

7. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet] patřícímu majiteli [právnická osoba] byly ve prospěch účtu č. [bankovní účet] provedeny úhrady pod variabilním symbolem [číslo] se zprávou pro příjemce„ [anonymizováno] [právnická osoba] – [celé jméno žalovaného] – úhrada jistiny“, a to částek 1 400 Kč (dne 18. 1. 2023), 1 400 Kč (dne 24. 2. 2023), 300 Kč (dne 26. 3. 2023), 300 Kč (dne 30. 4. 2023), 1 400 Kč (dne 26. 5. 2023); celkem 4 800 Kč.

8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus I. B. a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

15. Poskytovatel úvěru má tedy jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany žalobkyně ověřeny prostřednictvím výplatních dokladů za měsíce prosinec 2020 a leden 2021, podle kterých činila čistá mzda žalovaného 22 680 Kč a 21 948 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného na bydlení a informaci o tom, že bydlí u rodičů, ty žalovaný doložil čestným prohlášením své matky. Žalobkyně však nepátrala po úvěrové historii žalovaného a nevyužila za tímto účelem příslušné registry bankovních a nebankovních úvěrových produktů či registry dlužníků. S ohledem na to, že žalovaný v řízení předložil tři smlouvy o poskytnutí úvěru, z nichž minimálně dvě byly uzavřeny předtím, než uzavřel smlouvu o úvěru s žalobkyní (přinejmenším se společnostmi [právnická osoba] ze dne 1. 8. 2019 a [právnická osoba] ze dne 11. 6. 2019; v třetím případě bylo datum uzavření smlouvy nečitelné), a tedy prokázal své tvrzení, že v době uzavírání smlouvy o úvěru s žalobkyní již měl závazky vůči jiným poskytovatelům úvěrů, dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Jelikož se žalobkyně z nařízeného jednání omluvila, připravila se o možnost reagovat na námitky žalovaného ohledně okolností uzavírání smlouvy o úvěru (zejména tvrzení, že zprostředkovatel úvěru cíleně ignoroval ústní sdělení žalovaného, že již nějaké závazky má), případně o možnost prokázat, že úvěrovou historii žalovaného řádně zkoumala a nespokojila se pouze s písemným prohlášením žalovaného, že žádné další závazky nemá. Rovněž se připravila o možnost zpochybnit, zda žalovaný skutečně k jejím rukám po podání žaloby zaplatil v souhrnu dalších 4 800 Kč.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

19. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 15 500 Kč před podáním žaloby a podle tvrzení žalovaného též 4 800 Kč po podání žaloby, zbývá mu uhradit na původně poskytnutou jistinu ve výši 27 500 Kč částku 7 200 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného výzvu k úhradě dlužné částky, která obsahovala též informaci o zesplatnění úvěru, jejíž odeslání dne 26. 5. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této výzvy byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů ode dne odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 5. 6. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 6. 6. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“.

20. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Žádost žalovaného o rozložení povinnosti do měsíčních splátek, k němuž se žalobkyně nevyjádřila, promítl soud do výroku I. tohoto rozsudku.

21. Co do zbývající částky 18 438 Kč (zahrnující v sobě i kapitalizovaný úrok ve výši 780 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 290 Kč), úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 568 Kč od 27. 5. 2022 do 5. 6. 2022 a z částky 7 568 Kč od 6. 6. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 19 568 od 27. 5. 2022 soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný co do 73 % (při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud vzal v úvahu rovněž požadovaný úrok a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku) a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (ve výši 46 %). Náklady žalovaného představují tzv. náklady účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v částce 400 Kč (čtyři úkony právní služby po 100 Kč, dvě písemná podání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u soudního jednání podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 této vyhlášky). Celkovou částku 184 Kč (tj. 46 % z částky 400 Kč) je žalobkyně povinna uhradit k rukám žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.